Nález
V příštím týdnu vojáci odpočívali. Zařídili se po domácku. Montezuma je zásoboval vším, co potřebovali nebo co si přáli, a bylo jim dobře. Cortés se zatím věnoval prohlídce města. Chtěl se na ně podívat ze stanoviska vojenského a hospodářského.
Čtvrtého dne po příchodu Španělů požádal Montezumu, aby mu dovolil prohlédnouti si některé veřejné budovy a chrámy. Také trh chtěl vidět. Povolení bylo dáno ihned a císař se dokonce nabídl, že hlavní chrám ukáže veliteli sám, patrně také proto, že věděl o znesvěcování svatyň Španěly a chtěl tomu svou přítomností zabránit. K prohlídce ostatního města poslal veliteli za průvodce jednoho z kaziků. Cortés, doňa Marina, páter Olmedo a několik důstojníků se vydalo s ním.
Viděli mraveniště trhu. Byl pořádán uprostřed města na velkém čtvercovém náměstí objatém kamenným sloupořadím. Protože v Tenochtitlánu nebylo krámů a trh se konal jednou za pět dní, sjíždělo se k němu po jezeře a putovalo po hrázích celé široké okolí, a nestávalo se, že by byl navštíven méně než čtyřiceti tisíci lidmi. Cortés se díval na pestrý ruch a hemžení statně rostlých mužů bezvousých nebo s vousy řídkými, s pernatými chocholy na hlavách, lidí bosých nebo v opánkách, s širokými zdobenými pásy kolem beder a v pláštích určovaných společenským stavem, od nejchudších agávových až k barevným plášťům z nejjemnější bavlny, nebo teď, v době počasí již chladnějšího, z kožešin, srsťových tkanin či z pestrého peří. Viděl pobíhání a slyšel švitoření aztéckých žen s černými vlasy, v nichž měly vetknuty květy nebo ty bohatévpleteny šňůry perel a drahokamů, žen a dívek, odívajících se několika košilemi kespodu vždy delšími a s okraji uměle vyšívanými, přes něž si přehazovaly volné pláště splývající až ke kotníkům. Zeny se tísnily na podloubí nebo na volném prostranství u stánků zlatnických, klenotnických, květinářských květiny byly ostatně na všech výkladcích a bylo jen málo návštěvníků, který se nějakou květinou neozdobil –, prohlížely u hrnčířů nádobí, truhlářů nářadí, smlouvaly při nákupu košů, potravin, v lékárnách a u dryáčníků. Ony a mládež se tlačily, smály a žasly u vysokého lešení se základnou třiceti kroků do čtverce – byl to dar aztéckých princů tržišti –, odkud se vyvolávaly tržní zprávy, ale kde také herecké družiny pořádaly představení a skupiny komediantů obveselovaly svými krkolomnými kousky a žerty lid. Muže více poutaly zbraně a zbroj všech druhů, sekery z mědi smíšené s cínem, ne zcela špatná to náhrada za železo, břitvy vyrobené z lávového žehelu, knihy s obrázkovým písmem a s listy vějířovitě složenými nebo aztécký papír z agávových vláken, z kůže nebo bavlny, kupovali tabák dýmkový nebo šňupavý s vonnými příměsky nebo doutníky a kouřili je z trubek buď stříbrných, buď ze želvoviny, stiskujíce si prsty chřípí a vdechujíce dým. Zajímal je trh obilní a se stavebními hmotami, umístěný v ulicích dole u průplavu, postávali u krámů s hotovými pokrmy, srkali vanilkovou čokoládu a pili pulque. Obchodovalo se výměnou, ale většinou za hotové, to jest za kousky cínu s vyraženou úřední značkou ve formě T, za pytlíky kakaa, jejichž cenu určovala velikost, nebo za zlatý písek, předem odměřený v průhledných ptačích brcích. Váhy neznali a prodávalo se na míru nebo na kusy. Pořádek udržovali úředníci, dbalí, aby se zachovávalo nařízení o místech určených jednotlivým řemeslům a aby nedocházelo k předražování, podvodům a krádežím. Na tržišti zasedal dvanáctičlenný soud a provinilce na místě trestal. Otroků bylo na trhu málo. Země, která mohla ročně dávati ti-sice válečných zajatců bohům, měla sdostatek pracovních sil a do otroctví upadali jen lehčí zločinci, státní dlužníci nebo lidé, kteří většinou z bídy prodali buď sebe nebo z rozličných příčin své děti, jak tomu bylo u doni Mariny. Formy otroctví byly však mírné, otrok se mohl s pánovým svolením dát zastupovat, míti jmění i rodinu, vykoupit se a jeho děti byly vždy svobodné. Na veřejném trhu se zpravidla objevovaly jen otrokyně, lákající v zájmu otrokářově, a zajisté také vlastním, šatem, tancem, hrou i zpěvem kupce co nejbohatší, nebo zločinci znova provinilí, na krku s obojkem, znamením to špatné povahy; ti při druhém již tržním prodeji byli uchováváni k obětem. Surové formy otroctví přinesli do Anahuacu teprve bílí civilizátoři.
Cortés viděl mexický trh. Nešel jej ovšem prohlížeti ze zájmů cestopisných nebo národopisných. Seznal, že je Mexiko země velmi bohatá, že skýtá nepoměrně více možností než Kuba a Haiti, že stojí za vykořistění a za námahu spojenou s jejím podrobením.
Z tržiště spěchal Cortés se svým malým průvodem k Huitzilopochtliho pyramidě ke schůzce s císařem. Bylo to naproti Axaycatlovu paláci, sídlišti španělského vojska. Svatyně boha války čněla nad celé město chrámových budov obehnaných Hadí zdí tak byla nazvána podle plazů na ní z vnějška vytesaných – a její ohromné brány, chráněné cimbuřími, vedly do čtyř největších ulic města. Pyramida obracela své široké plochy ke čtyřem světovým stranám a byla složena z pěti hranolů nakladených na sebe tak, že každý výše položený byl menší než předchozí.
Před jednou z bran uvítali Cortése dva kněží, poslaní, aby ho donesli nahoru, jak to před chvílí učinili s císařem. Ale Cortés odmítl. Šel v čele své svity ulicemi chrámového města pěšky a pak k vrcholu pyramidy cestou, která se serpentinou vinula kolem ní, vždy kus po schodech, kus po vodorovné ploše, o niž byl spodní čtyřstěn širší než ten nad ním. Čím více stoupali vzduchem stále svěžejším, tím úchvatnější pohled se jim rozvíral. Na Mexiko s jeho zastavěnými ostrůvky a svítícími průplavy, na čtyři hlavní třídy vedoucí od čtyř bran právě sem ke chrámu Huitzilopochtliho, na čtyři hráze jezerem, kudy teď jako řada mravenců putovali k trhu domorodci, na vody kolem dokola, poseté sty lodic. Při výstupu se chvílemi zastavoval, aby obhlížel strategickou situaci města. Že ho jednou dobude, nepochyboval. Jak, nevěděl. A stoupaje zas výš, překládal tuto svou cestu do oblasti náboženské, myslil na průvody ďábelských kněží a modloslužebného davu, jak se za zvuků pekelné muziky plazí se svými oběťmi nahoru jako hroznýš na kmen, a představoval si slávu, až se tudy povine katolické procesí s kněžími, korouhvemi a s obrazem svaté Panny, aby se pomodlilo na vrcholku Kalvárie k svatému kříži.
Došli na nejvyšší plošinu. Tam stála vlastní svatyně boha války. Tam planuly dva věčné ohně, jichž vyhasnutí znamenalo neštěstí pro celou říši. Tam čekal již ve sboru kněží císař.
„Jsi asi zlézáním našeho velkého chrámu unaven, Malinche,“ řekl mu vlídně.
„Španělé nejsou nikdy unaveni,“ odpověděl chvástavě ústy Marininými.
Cisař ho vzal za ruku, a kyna dlaní, ukazoval mu své město dole, jezero a širý zelený kraj, až k hraničním horám na obzoru. A Cortés se pyšně vžíval do postavení Ježíše, jehož pokouší ďábel: „Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš mi se klaněti.“ Ale překrásný pohled už velitele nezajímal. Strategický plán Mexika si cestou vštípil do hlavy pevně a dokonale a věděl vše, co potřeboval: znal hnízda možného odporu, místa nástupu, útoku, a také ústupu, bude-li třeba, a jasně si představoval, co v které situaci třeba podniknout. Teď tonul v oblasti náboženské.
Obrátil se španělsky na pátera Olmeda:
„Bylo by to krásné, kdyby Montezuma dovolil,abychom všechny ty ďábly sházeli dolů a vztyčili tu velký kříž.“
Ale dobrý Olmedo nebyl ani politikem, ani vojákem. „Není na to ještě čas,“ odpověděl. „Ani pro křesťanství, ani pro spásu duší nemá ceny nutit pohany předstírat něco, čemu nevěří. A císař posud neprojevil pro křesťanství nejmenší pochopení.“ Dobrý Olmedo byl jen křesťan.
Cortés znal tyto páterovy názory. Každý odpor ho dráždil k odvetě. Byl mrzut. Prohlížel si chrám.
Nebylo na něm viděti mnohem více než odzdola. Tyčily se tu dvě tříposchodové věže, po první patro z kamene, výš z uměle vyřezávaného dřeva, a před každou stál oltář s věčným ohněm. V popředí ležel velký jaspisový balvan a jeho vypouklý prostředek nenechával na pochybách, že je to ten, na němž jsou žehelovým nožem rozřezávány hrudníky obětí, a vypouklina že je proto, aby bylo kněžím snazší rváti z lidí bijící ještě srdce. Ležel zde také ohromný válcovitý buben z hadích koží, a až ten jednou nad městem zaduní a až se jeho zvuky povlní přes jezerní plochu daleko do kraje, bude to chvíle svrchovaného nebezpečí pro celou zemi a pak bude povinností všech, bíti se na život a na smrt.
To vše Cortés obhlédl. Dověděl se také, že v přízemku obou věží bydlí bohové; v poschodích že jsou uschovány obětní potřeby; a nejvyšší místo nad slávou města kdysi svého že si za větrný hrob vyvolilo několik aztéckých panovníků. Ale Cortés chtěl viděti ďábly tam uvnitř. Ústy Marininými o to Montezumu požádal. Císař, poradiv se stranou s kněžími, povolení k tomu dal.
Sám vyprovodil Španěly do věže. Octli se v rozlehlé místnosti s omítnutými zdmi a na nich zobrazenými znaky aztéckého kalendáře. Zadní stěna chrámové lodi přecházela ve výklenek s uměle vyřezávanou a hojně zlatem zdobenou dřevěnou střechou. Tam stála velká socha Huitzilopochtliho, boha války a ochránce Aztéků. Jeho tvář byla stažena v strašlivý škleb. V pravé ruce držel luk, v levicisvazek zlatých šípů, jež v bitvách metával do nepřátelských houfů, kolem jeho pasu se vinul had z perel a drahých kamenů, těmi bylo také marnotratně poseto celé jeho tělo, levé bérce zdobilo kolibřicí peří a na krku mu visel zlatý řetěz s oběťmi jemu nejmilejšími: s lidskými srdci, vždy jedním zlatým, druhým stříbrným. Tři lidská srdce, teplá a div ne ještě bijící, ležela také na obětní míse před ním na oltáři. Nemohla sem býti položena dříve než před několika chvílemi. Stěny byly potřísněny starou novou krví, ovzduší připomínalo zápachy jatek a přecházející postavy kněží s dlouhými, rozcuchanými vlasy a v černých oděvech, kornatých zaschlou krví, byly Španělům vpravdě sluhy ďáblovými.
Navštívili také sousední věž, kde bydlil dobrý Tezcatlepoca, v pořadí bohů třetí nejmocnější. Ten na rozkaz boha nejvyššího, neviditelného, nezobrazitelného, který nepotřebuje chrámů, stvořil svět a bdí nad ním. Socha Tezcatlepocova z černého kamene, ozdobená zlatem, drahými kameny a šperky, představovala mladého muže v ruce se stříbrným štítem lesklým jako zrcadlo, v němž vidí vše, co se děje ve světě. Ale v lidských obětech si liboval stejně jako jeho ukrutný soused, na zlaté míse na jeho oltáři leželo pět čerstvých srdcí a vzduch jeho příbytku nebyl dýchatelnější než svatyně Huitzilopochtliho. Španělové byli rádi, když vyšli do slunce z svěžího větru.
Cortés, rozhořčený pohledem na ďábly a podrážděný také odporem Olmedovým prve, pravil Montezumovi:
„Nechápu, jak velký a moudrý kníže, jako jsi ty, může se klaněti zlým duchům, těmhle modlám, zástupcům ďáblovým. Kdybys mi dovolil vztyčiti zde pravý kříž a postaviti do tvých chrámů obrazy svaté Panny a jejího syna, brzy bys viděl, jak se tví falešní bohové před nimi budou chvěti.“
Páter Olmedo měl pravdu. Nepřišla ještě chvíle. Císař, smířený již se vším, své bohy tupiti nedovolil. Rozhněval se:“To jsou bohové, kteří Aztéky od dob, kdy jsou národem, vodili k vítězstvím a určovali jim v roce dobu setí i sklizně. Kdybych byl věděl, že je potupíš, nebyl bych ti nikdy dovolil přistoupiti k nim.“
Cortés se omluvil několika zdvořilými frázemi. Ale císař zůstal zachmuřen.
„Zůstanu zde,“ pravil, „abych, je-li to možno, usmířil zločin, který jsem spáchal tím, že jsem vystavil svatostánky božstev rouhání cizinců.“
Studeně se rozloučili.
Španělé scházeli z pyramidy sami.
Kráčejíce znova chrámovým městem, prohlédli si letmo a jen zvenčí několik menších pyramid se svatyněmi s věčnými ohni, nahlédli do ohromné dračí tlamy s vyceněnými zuby a vytesanými krůpějemi krve na kamenných čelistech, jež byla branou do chrámu Quetzalcoatlova, podívali se na trámové lešení na pahorku, kde bylo srovnáno velké množství lebek obětí. Ale viděli také školy pro chlapce a dívky, velký dům pro ubytování poutníků, obilnice a chrámová skladiště a všude čistotu, zahrady s květinami, stromy a vodotrysky. Ale ty pěkné věci, to byla právě ta lákadla satanova. V chrámovém městě obehnaném Hadí zdí bylo místa pro pět set domů.
Pak se zas vrátili do svých příbytků. S dojmem ďábelství, které právě viděli, ale také se vzpomínkou na ohromné bohatství, které čerti svírají v smrdutých drápech a jež jim musí být vyrváno.
Příštího dne poslal Cortés k Montezumovi s přátelskou žádostí. Císař se zlobí. To Cortés věděl, a právě proto šlo o to, nenechat ho přijít ke klidu a překvapovat ho smělostí stále nových požadavků. Ať dovolí, aby byl jeden ze sálů Axaycatlova paláce přeměněn na křesťanskou kapli.
Císař se souhlasem neotálel. Poslal Španělům vlastní tesaře, zedníky a kameníky, aby jim při přestavbě pomohli. Snad chtěl Cortésovi ukázat, že on se chová k jeho bohům jinak než Kastilec k aztéckým.
Začala se tedy zřizovati kaple.
Vojáci jsou lidé slídiví. Obzvláště nemají-li co dělat a jsou-li připoutáni k uzavřenému prostoru, byť tak velkému, jako byl Axaycatlův palác. A vojáci jsou přesvědčeni, že každý starý zámek musí skrývati nějaký zazděný poklad. Při prohlídce, který ze sálů by se pro kapli nejlépe hodil, a při sundávání koberců ze stěn se několika vojákům zdálo, že omítka jednoho místa je mladší než ostatní. Poklad? Nerozpakovali se a omítku oklepali. Za ní se objevily zazděné dveře. Poklad! Jali se vylamovati cihly. Prorazili nevelký otvor do temné místnosti. Jeden z vojáků si tam posvítil loučí. Zůstal s vytřeštěnýma očima. Octl se to v pohádce? Drali se sem ostatní, odstrkovali se, pak zuřivě odstraňovali zdivo. Někdo přinesl pochodeň, naskákali dovnitř. Červenavé světlo ozářilo velkou síň. Octli se opravdu v pohádce. A byl tam opravdu poklad. Zřejmě ohromné ceny. Vojáci hleděli vyjevenýma očima na spousty zlata v prutech i zrnech, na sochy zlatých ptáků, zvířat, lidí i bohů, na třínožky, vázy, džbány, domácí nářadí, vytepávané mísy a plameny pochodně poskakovaly v blýskavém mihotání po plochách smaragdů a tyrkysů, zasazených již do šperků nebo v přirozeném tvaru. Ne, navrstvených kopců látek a pernatých oděvů prošívaných zlatými a stříbrnými nitmi a posetých perlami i drahokamy, si vojáci prozatím ani nevšímali. Kde to jsou? Byli snad strženi bláznivým vírem nějakého opilého snu?
Pak na sebe hleděli s hloupými, doširoka roztaženými úsměvy a očima chtivě rozhořenýma… Ale co dále?
Poklad pro ně měl jednu velkou nevýhodu: byl příliš velký, aby jej bylo možno rozkrást. A tak jediný prospěch, který se z něho v této chvíli dal vytěžit, bylo získati si u Cortése zásluhu a říci mu o něm. Cortés přišel a viděl. Také jeho oči se rozšířily. Ale na rozdíl od vojáků, kteří uměli jen žasnout, dovedl také oceňovat. Odhadl zhruba cenu zlata na více než půl druhého stotisíce pesos de oro, šperků na pět set tisíc dukátů, tedy sumou, která by se dnes dála vy-jádřit číslicí tří set třiceti miliónů předválečných korun. Vojáky za jejich svévolný čin ani nepochválil, ani nepotrestal. Dal vylámaný otvor znova zazdíti, stěnu opět přikrýti čalouny a vojáky zavázal nejpřísnějším mlčením před každým.
Byl to soukromý poklad Montezumův, částečně zděděný po otci. Domníval se, že před Španěly bude nejlépe ukryt právě na dosah jejich rukou a jimi nevědomky nejlépe hlídán. Ale bohové si zřejmě nepřáli, aby se nešťastnému Montezumovi cokoli zdařilo.
|
Dobyvatel: Information and licence 