Cestou
Cortésovi Španělé a jeho tlascalští spojenci se vydali na cestu do Mexika.
Pochodovali uprostřed luk a dobře vzdělávaných polí. Místy jim přicházela vstříc poselstva blízkých městeček, aby dodatečně žádala za ochranu Španělů, a znajíce jejich hlad po zlatě, přinášela je v množství, jaké se dalo sehnati. Některé z obcí byly spřáteleny s Tlascalci, jejich obyvatelé nenáviděli Montezumovo panství a také ony Cortése varovaly, nechce-li se vydati na milost a nemilost císaři, aby do hlavního města nevstupoval. Na důkaz nepřátelského smýšlení Montezumova uváděli, že dal nejkratší cestu do Mexika zatarasiti zásekami, aby byli Španělé nuceni táhnouti cestou jinou, kde by byli pro průsmyky a pro místa vhodná k obraně v nevýhodě. Cortés tedy zbystřil pozornost. Pochodoval zajištěně, dával dobře hlídati Aztéky zbylé z Montezumových poselstev a v noci osobně obcházel stráže.
Konečně dospěl k místu, kde se cesta dělila ve dví. Jedna z nich byla učiněna neschůdnou ohromnými kmeny na ni navalenými a přes ně nakupenými balvany. Cortés dal zavolati Aztéky.
„Proč jsou tu záseky?“ tázal se jich.
„Dal je udělati císař, aby se Španělé tudy nedávali, poněvadž je cesta dále pro koně nesjízdná.“
Bylo účelné uvěřiti.
„Je to nejkratší cesta do Mexika?“ ptal se.
Nepopřeli to.
„To mi stačí, abych si zvolil právě ji, neboť Španěly překážky nezastrašují.“
Dal překážky odstranit. Nebylo to ani lehké, ani krátké. Záseka byla stavěna dobře.
Pokračovali v pochodu. Přívětivou krajinu brzy minuli a stoupali do prudkých strání Sierry, oddělující dvě velké náhorní planiny: puebelskou a mexickou. Vzduch se stával stále drsnějším a od pásem věčného sněhu vanuly ledové větry. Po celou dobu pochodu a již z velkých dálek viděli před sebou čníti dvě ohromné, na vrcholu zasněžené homole, ztrácející se chvílemi ve zvlněném terénu, ale opět se vynořující a vždy znova vyrostlé. Teď již vyrazily do nesmírných výšek. Užaslí Španělé procházeli mezi dvěma největšími velehorami tehdejšího světa: mezi Popocatepetlem přes půl šesta tisíce metrů vysokým a jen o málo nižším Iztacihuatlem. Tenkrát byly obě sopky činné. Za Cortésova pobytu v Tlascale Popocatepetl soptil a bylo to vykládáno za zlé znamení, jen se nevědělo pro koho, a každý si hněv bohů vykládal po svém. Obě velehory byly pokládány za bohy. Popocatepetl, „kouřící hora“, za muže, Iztacihuatl, „bílá paní“, za jeho ženu. Ta střežila ohnivý žalář duší zlých vladařů, jejichž muka se občas projevovala podzemním řevem a zoufale marnou námahou prolomiti klenbu nad sebou.
Byla to jednak hrůza domorodců před oběma sopkami, jednak objevovatelská vášeň a ctižádost prvenství, která dráždila Španěly, aby se pokusili Popocatepetl zlézti. Cortés myšlenku vítal z jiného stanoviska: zdařilý výstup utvrdí v Indiánech pověru, že Španělé dokáží všechno. Setník Diego Ordaz se tedy s devíti Kastilci vypravili na Popocatepetl. Aztékové důtklivě varovali, podnik je nemožný, nikdo z rouhačů se nemůže vrátit, ale pyšní Tlascalané, třebaže také cítili v žaludečních důlcích strach, prohlásili, že půjdou spolu, už navzdory Aztékům a proto, aby ukázali, co dovedou Španělé, že svedou též. Několik z nich se vydalo s Ordazem. Výstup byl obtížnější, než horolezci předpokládali. Úpatí a část úbočí byly porostlé piniovým porostem tak hustým, že se prodírali kupředu jen s námahou, pak kráčeli pásem uschlého pralesa, ale také ten ve výši čtyř tisíc metrů přestával a výprava se octla na černé ploše sopečného písku a sklovité lávy, jejíž ostré, v podivné tvary roztříštěné kusy chůzi velmi ztěžovaly. Tam se již z hloubek země ozývalo tlumené dunění! Tlascalci se zarazili. Podzemní žalář boha! Jejich tepny zabubnovaly na poplach. Nervy byly přece jen slabší než odvaha. Po chvíli váhání se vrátili. Vzdali se jen o několik hodin dříve, než tak musili učinit Španělé. Stejně jako nedávno jejich vůdce Xicotencatl. Od těch míst postupoval Ordaz se svými muži sám. Přes ledovec, kde se dýchání stávalo již obtížným a v rozbolavělé hlavě hučelo, až na místa, kde kouř a plyny činily vzduch nedýchatelným a jiskry a popel, hnané dolů po úbočí, oslepovaly. Ještě třicet kroků. Ještě deset. Dále nebylo možno ani Španělům, a také oni byli nuceni se vzdát. Aztékové dole měli pravdu alespoň částečnou: zdar byl nemožný, bůh si své tajemství vyrvati nedal a bílí mužové mohli být rádi, že se dostali zpět. O výpravě na nejvyšší tehdy horu světa byla později podána Karlovi V. zpráva a on schválil, aby si rod Ordazů přidal do erbu obraz kouřící sopky.
K Popocatepetlu se Španělé ještě jednou vrátili. Za dva roky potom, v době, kdy Cortésově armádě docházel střelný prach. Poslal tam pětičlennou výpravu pod vedením Francisca Montana, bude-li možno, aby přinesla síru k výrobě střeliva. Sopka byla tenkrát v klidu, Montano měl větší úspěch, takže to byl vlastně on, který velehoru zlezl první. Dostali se až k vejčitému kráteru, zaujímajícímu plochu větší než šest kilometrů. V hloubce asi tří set metrů planul tlumený oheň a nad něj stoupaly sirné páry, na skalních stěnách kolem ústí kapalnějící a tuhnoucí. Španělé losovali, kdo z nich má býti v koši do jícnu spuštěn, a los padl na vůdce výpravy. Montano sjel do hloubky asi stodvaceti metrů, sestoupil tam několikrát, až nalámal sdostatek síry. Také o tomto činu bylo Karlovi napsáno a zpráva o objevení hory vyšší než Mont Blanc letěla Evropou.
Po zdržení pod Popocatepetlem táhlo vojsko dále rozčleněným pohořím Sierry. Mrazivé vichry odskalních štítů šlehaly vojáky do tváří sněhovými přeháňkami a metelicemi a Kastilci ve svých vatovaných kabátcích jimi trpěli jen o málo méně než polonazí cholulští otroci a Tlascalané, zvyklí na drsnost svých hor. Důstojnické manželky, princezny z horského pobřeží, zakuklené na zádech nosičů do plášťů a pokrývek svých mužů, křehly a jen násilím zadržovaly pláč. Naštěstí dal po Sieře aztécký císař rozestavit pro svou poštu a četná poselstva útulky vzdálené od sebe jen na denní pochod, a v nich nalezly trochu tepla a snesitelný nocleh alespoň ženy.
Pak dosáhlo vojsko hřbetu Sierry Ahualco a postupovalo po něm pochodem již snazším. A tam se jim nenadále, po minutí ostrého záhybu cesty, otevřel pohled, jakých je na světě málo: hluboko pod jejich nohama ležela mexická kotlina zalitá ostrým sluncem. Rám hor na obzoru oparem zmodralý a uprostřed něho několik jezer, zdánlivě svítících jedinou splývající plochou. V největším z nich, blíže jeho jihovýchodnímu břehu, na průsečíku tří dlouhých hrází se rozložilo krásné, bělostí zářící Mexiko, stověžaté město s pyramidami nespočetných chrámů a na vévodícím pahorku uprostřed cedrového sadu s císařským zámkem. Na protějším břehu, už jen stěží viditelné pro dálku a košatost zahrad, sesterské Tezcuco, metropole spojeneckého státu. A vše ostatní jen barvité střídání blýskajících se řek, dubových, cedrových a morušových lesů, obdělaných polí a zahrad, velkých měst, městeček a osad, pozbývajících směrem k horskému obzoru na velikosti a zřetelnosti.
Vojsko se v úžasu zastavilo. A když ustal ruch a spěch těch zadních, kteří teprve přicházeli a chtěli také viděti, padlo na celé Cortésovo vojsko velké ticho. Vše bylo uchváceno půvabem a bohatstvím té osluněné země.
Ale s prodlením pohledu a mlčení přišla také myšlenka a za tou se valily jiné. Tlascalců se dotkla jen jediná a jí se chtivě rozhořely jejich oči skalních orlů: „Snést se bleskem dolů! Na kořist!“ Ne nepodobné bylo myšlení Cortésovo, nebylo jen tak přímé a jednoduché. Ale pohledy Španělů, ještě před malou chvílí okouzlené vší tou krásou, stávaly se nejisté, těkaly po krajině a v mozcích se převalovaly nejistoty. „Proboha, co chceme v té zemi? Co v ní pohledává naše hrstka, když každé z těchto velkých měst může postaviti vojsko silnější, než jsme my, a když jediný Montezumův sbor je početnější? A jsme hejno racků, abychom dolétli do města v jezeře, nedovolí-li to jeho pán?“
Cortés vystihl náladu svých vojáků. Promluvil k nim. Jednu ze svých obvyklých řečí o nemožnosti návratu, o cti a bohatství a s refrénem: „Dozadu se neohlížejte, dívejte se vpřed!“ Řeč nepůsobila. Oči zůstaly roztěkané a vkrádala se do nich umíněnost. Přišli varovati velázquezovci a s ustáleným názorem na celé podnikání opakovali starý požadavek: „Zpět do Tlascaly a přes ni do Villy Ricy de Vera Cruz!“ Cortés přesvědčoval, znova uváděl důvody, poukazoval na vnitřní rozpory uvnitř Montezumovy říše, dával naději na nová spojenectví, sliboval i vyhrožoval zároveň. Kolem jeho nejvěrnějších důstojníků se kupily neklidné, debatující hloučky. A ti věrní činili totéž, co jejich velitel, ujišťovali, obviňovali, vyčítali a zapřísahali. Jejich odpůrci mluvili o šílenství, o hříšném spoléhání na milosrdenství boží, o neodpovědných dobrodruzích, kteří marně se pokoušejíce zachrániti vlastní život, alespoň si jej prodlužují smrtí jiných, a třeskali dlaněmi o pochvy kordů, připraveni vytrhnouti je, padne-li slovo zbabělost. Tak již při prvním pohledu na krásnou zemi, jejíž zředěný vzduch ve výšinách sotva vdechli, byli jati rozčilením, které jako by jim dávalo něco maličko tušiti z toho, co je dole očekává.
Císař a teolog Montezuma nevěděl, že jsou bílí mužové bezmála již v dohledu.
Že je osud tak blízko a jeho smrt že stojí na vrcholku Sierry a hledí okny do paláce. Oddával se mystickému hloubání, modlil se, ptal se znova bohů a ve své štědrosti jim přinášel velké oběti. Alebohové mlčeli. Opustili ho, a pak arci zrazovalo také vše lidské. Žil jako v podivném vidění. Bezpečné jistoty se staly párou a dýmem, hodnoty pozbyly ceny, závěry lidských úvah už neplatily. A to jen proto, že se jako z nebe spadlí objevili muži, kteří byli lidmi a nebyli lidmi, kteří měli jiné tváře než ostatní, kteří jinak vnímali, jinak myslili, jinak cítili, jinak jednali. Císař se octl v mystickém víru, jemuž nerozuměl.
Tak jediné, co ještě dovedl učiniti, bylo vyslání nového poselstva, které by Cortése v Cholule nebo na pochodu z ní vyhledalo a nabídlo mu úplatek. Velký Montezuma se snížil tak hluboko, že dával veliteli čtyři měřice zlata, každému z jeho hejtmanů po měřici a kastilskému králi roční poplatek, obrátí-li se Španělé a odejdou.
Vyslanci se vrátili kupodivu brzy a mnohem dříve, než je císař očekával. Přinesli zprávu zdrcující: Španělé už nejsou v horách, překročili přirozené hranice císařovy nejvnitřnější říše a jsou již hluboko v tenochtitlánské kotlině. Cortés nabídku nepřijal a jeho odpověď je v zásadě táž, jakou dal již tolikrát: „Nemohl bych před svým pánem odpovědět, kdybych se vrátil, nenavštíviv císaře v jeho hlavním městě. Bude snazší dohodnout se osobním dohovorem než vyjednáváním na vzdálenost. Španělé přicházejí jako přátelé, o tom se císař přesvědčí, ale kdyby mu snad měla býti jejich přítomnost obtížná, nebude mi nic snazším, než zbaviti ho jí.“ A poslové vyprávěli, jak nepřátelé táhnou městy, jsou všude vítáni dary a kvítím, jak kazikové snášejí košíky zlata a zrádně se podrobují zámořskému panovníkovi, jak Cortés dává stříleti na každého, kdo se nepozván a třeba jen ze zvědavosti přiblíží k jeho táboru.
Tep císařova srdce, tak dlouho vzrušovaného, umdlel až k zhasnutí. Byl smrtelně unaven a přál si zemřít. Uzavřel se ve svých komnatách, nikoho nepřijímal a odmítal jisti. Co mu mohli říci nebo poraditi lidé, když mlčeli bohové a zřejmě si přáli,aby vše bylo tak, jak se stane, ať podnikne cokoli? Nač udržovati život jídlem, když s novým světem, který nastává, smířiti se nelze a jiného leč umírat nezbývá?
Pak se zas Montezuma ze své skleslosti vzpamatovává. Svolává poradu předních velmožů.
„Přijmi Španěly vlídně, jak se sluší na vyslance cizího panovníka,“ radí bratranec Cacama, mladý král tezcucký, týž, kterému dopomohl Montezuma proti jeho bratrovi Ixtlilxochitlovi k trůnu.
„Ihned seber všechny své válečné síly, a buď vetřelce od hlavního města zažeňme, nebo v boji padněme.“ Tak mluví Montezumův bratr Cuitlahua.
Ale teolog na zlatém trůně pod baldachýnem z pestrého peří a drahokamů rozpíná paže a klopí k zemi oči:
„Co může pomoci odpor, postavili-li se proti nám bohové? Nejvíce lituji starých a bezmocných, žen a dětí, kteří jsou slabí jak k boji, tak i k útěku, neboť mně a statečným mužům, kteří mě obklopují, nezbývá, leč nastaviti prsa bouři a čeliti jí.“
Porada nevymyslila nic nového. Poslala opět poselstvo.
Cortés tehdy dospěl k Chalckému jezeru a do Ajotzinca, velkého města zbudovaného zčásti v jezeře na kůlech. Španělům byl tento druh stavebního umění neznám a podivovali se řadám kamenných domů, často velmi výstavných, oddělených od sebe nikoli ulicemi, nýbrž průplavy s čilým ruchem člunů a lodí. Tam dostihl Cortése mexický posel s žádostí, aby z města neodjížděl, poněvadž k němu jde tezcucký král.
Průvod krále Cacamy přibyl již příštího dne. Poskytoval nejnádhernější podívanou, jakou Španělé v těchto zemích až dosud viděli. Důstojně a klidně v něm kráčelo vše, co bylo ve spojeneckých zemích nejurozenějšího, nejbohatšího a nejmocnějšího, svítíc zlatem a drahokamy. Císařův bratranec, hezký muž asi pětadvacetiletý, byl nesen na trůně zdobeném zlatými listy a drahými kameny a na umělepracovaných sloupcích trůnu se nad králem vznášela nebesa ze zeleného peří, barvy to aztéckých knížat. Nosítka byla postavena a Cacama vystoupil. Indiánští hodnostáři zametali barevným peřím před jeho kroky prach. Šel vstříc Cortésovi a obřadně se uklonil pozdravem, příslušejícím nejvyšším šlechticům, dotknuv se země a čela. Když se vztyčil, Cortés ho objal. Král oznámil, že přišel v zastoupení císaře Montezumy. Císař ve své zemi vítá hosta a přátelsky ho zve do hlavního města. Pak přejal od jednoho z kaziků tři perly neobyčejné velikosti a krásného lesku a podal je veliteli. Také Cortés tezcuckého krále obdaroval, a zatímco se obličeje kastilských důstojníků tvářily vážně, divadelně mu na krk zavěsil řetěz z barevných sklíček. Cortés ujistil Cacamu obzvláštní úctou k aztéckému panovníkovi i k němu, a tezcucký král, nezdržuje se déle než třeba, vsedl do nosítek. Průvod svítě zlatem, drahokamy, peřím a bílými oděvy služebníků, vydal se na zpáteční cestu.
Cortés byl spokojen. Ukazovalo se mnoho známek, které naznačovaly, že mexické říše dobude, že ji obsadí patrně bez bojů nebo alespoň bez velkých bojů, a že má tedy pravdu jeho vnitřní jistota, a nikoli lidé zbabělí nebo ti přespříliš rozumní z vrcholků Sierry.
Ani on se v Ajotzincu nezdržel a vojsko, rozveselené Cacamovým uvítáním, plné řečí a nejlepších nadějí, dalo se na pochod podél jihozápadního břehu Chalckého jezera. „Jaká to krása!“ volali hidalgové, kráčejíce pod oblohou úžasně modrou, krajem vonným a kypícím plodností, vedle vod rozblyštěných hrou drobných vln a v dohledu osad a městeček, bíle vystupujících ze zeleně sadů. „Jaká to krása!“ říkali a nenalézali jiného přirovnání leč k pohádkovým scenériím dobrodružného románu „Amadis de Gaula“. Ale ještě častěji s nadšením zjišťovali: „Jaké to bohatství!“ Ano, banán, kakaovník a bavlnu znali z pobřeží, kolik lidí svým zrnem uživí kukuřice, podivná rostlina, kterou nazvali „indické obilí“, už věděli, čím jest agáve národu a že mu dává krytinu, oděv, zároveň jehly a niti, papír, radost mužů opojnou pulque a ze svých kořenů zeleninu, o tom se přesvědčili v Tlascale, také tabák poznali, ale že půda může všechny ty dary rozdávati v tak úžasné hojnosti, to zjišťovali teprve v této zemi slunce, regulovaných vod a spořádaného hospodářství. Ze má země množství zlata, o tom po darech Montezumových nebylo možno pochybovat. O dostatku masité potravy je přesvědčovala stáda jelenů v lesích, ryb ve vodách a ve vsích hejna neznámých krocanů. Města a městečka, v opak evropských nesmírně čistá, svědčila o blahobytu a paláce kaziků o přepychu. Krása a bohatství. Zemský ráj! Ale vojáci svůj konečný úsudek prozatím ještě odkládali: „Až jaké tu budou ženské a pulque!“
Tam, kde se úzkou převlakou dělí jezero Chalcké od Xocnicalského, dala se armáda dokonale vybudovanou kamennou hrází pět mil k protějšímu břehu. Byla po obou jezerech, zprava i zleva, provázena nespočetnými čluny domorodců, mužů a hochů polonahých nebo v bílých pláštích, a z dálky sem veslovali stále noví, kteří po tolikatýdenním rozčilování zprávami a povídačkami o zázračných bílých mužích si přáli na vlastní oči viděti jejich živé i kovové obludy. Ale ještě se něco kromě člunů a lodic kolébalo po obou jezerech, co Španělé nedovedli rozpoznati, dokud nepřišli blíže. Množství menších, větších vorů, pokrytých prstí a osázených zeleninou, nebo, co bylo krásnější, přeměněných teď, na počátku listopadu, v plovoucí zahrady, hýřící a v slunci svítící barvami květin, pěstovaných pro tenochtitlánský trh nebo pro vlastní potěšení. Španělé směřovali k městu Cuitlahuacu, vybudovanému z kamene jednak uprostřed rozšířené hráze, jednak po obou jejích stranách na pilotách.
Tam se na několik hodin zastavili. Byli očekáváni a slavnostně uvítáni. Španělům, důstojnictvu i mužstvu, se dostalo pohostinství a také tlascalské žebrotě bylo na chrámový dvůr nevlídně přinesenosdostatek kukuřičné kaše. Město bylo přeplněno zvědavci a čluny z obou břehů připlouvaly ještě stále. Cortés, prohlížeje si davy a dávaje se s nimi prostřednictvím tlumočníků do řeči, zjišťoval totéž, o čem se poučoval na celém pochodu vnitřním Mexikem: blízkostí hlavního města obliba Montezumova vzrůstala. Kdežto na mořském břehu, v horách a ještě pod nimi byly nenávist a strach jediné city určující vztah k císaři, zde se mluvilo jen o jeho štědrosti, šlechetnosti a bohatství.
Cuitlahuacu našli vojáci už také odpověď na otázku po ženách. Bylo jich tu mnoho mezi diváctvem, žen i dívek. Mexičané je z veřejného života nevylučovali. Dívky, oděné v bíle skládané řízy obnažující paže i krk, byly skoro vesměs bosé, často s dražším či levnějším kroužkem na bércích, ze stříbra, mědi i cínu, byly krásně rostlé, měly jiskrné oči a kypré rty a do černých vlasů s kovovým leskem si vetkly orchideje. Při pokusech o vojácké žertování utíkaly trochu zděšeně skrýti se do davu. „Svatý Jakube, jsou k pomilování!“ pronášeli Španělé konečný úsudek. A když armáda byla z města na odchodu, jen sobě pro radost a ne jim k pohoršení mávali a se smíchem na ně pokřikovali žoldnéřské oplzlosti.
Východ z Cuitlahuacu byl nesnadnější než příchod do něho. Hráz, třeba místy tak široká, že vedle sebe mohlo jeti osm jezdců, byla zatarasena tísnícími se davy. Když všechny Cortésovy pokusy uvolnit si cestu zůstaly marné a výzvy tlumočníku ustoupiti vyzněly naplano, pohrozil, že dá do zástupu střílet. Že to mínil vážně, dokázal před nemnoha dny, kdy dal pálit do venkovanů přiblíživších se zvědavě k jeho polnímu táboru. Teprve po této pohrůžce domorodci naskákali z hráze zpět do člunů a dali se před vojskem na útěk k východnímu břehu. Tam dospěl také Cortés. Táhl na sever do Iztapalapanu, sídla Montezumova bratra krále Cuitlahuy, městu s několika desetitisíci obyvateli, ležícímu na břehu Tezcuckého jezera, onoho jezera, v jehož prostředku byl na ostrově vybudován také Tenochtitlán, Španěly nazvaný stejným jménem jako země: Mexiko.
Uvítání v Iztapalapanu bylo obzvláště slavné. Aby mu dodal co největšího lesku, sezval Cuitlahua z okolních měst vysokou šlechtu, pocházející z královského rodu mexického, důstojenstvím sobě tedy rovnou, a všichni přijali Cortése jako krále. Byl velkolepý průvod, domy i zástupy na ulicích tonuly v květinách, jejichž množství, krásu a výběr si Španělé ani ve snách nedovedli představit, byly bohaté dary zlata a jemných látek, ve velké palácové dvoraně se stolem z vonného cedrového dřeva a s čalouny malovanými rajčím a kolibřičím peřím byla hostina podávána na zlatých a stříbrných mísách, bylo hojnost jídla také pro vojsko v chrámových nádvořích. Všechny nádhery z dobrodružného románu o Amadisovi de Gaula bledly.
Španělé užasli nad výstavností a čistotou města a Cortés neváhal v psaní kastilskému králi přiznati, že se budovy Iztapalapanu vyrovnají nejnádhernějším stavbám španělským. Ale pýchou města byly jeho zahrady – láska a radost králova. Věnoval jim mnoho péče a nákladu a všechno nadšení muže umělecky založeného. Prostíraly se na ohromné ploše, a když do nich Cortés, provázený Cuitlahuou a důstojníky, vjel z jezera po průplavu dosti širokém pro plavbu lodí, octl se uprostřed nádhery v Evropě nikdy nevídané. A když z lodice v zahradě vystoupil, kráčel cestami mezi vodopády popínavých rostlin a kvetoucích keřů, oblakem tropických vůní, dobrodružstvím barev mexické flóry, půvabným střídáním květnic, sadů a děl mexických sochařů. Prohlížel rozlehlou klec, již z dálky se ohlašující mnohohlasým zpěvem a zblízka svítící tisícerými barevnými odstíny nejrůznějších ptačích druhů zdejších zeměpásů. Podivoval se důmyslné a krásné stavbě, ohromné kamenné nádrži téměř pět set metrů v obvodu, objaté ve výši ochozem, po němž mohli vedle sebe kráčeti čtyři lidé, a na vnější straně ozdobené spletí reliéfů, nádherných ukázek výtvarného umění aztéckého. V nádrži plavalo množství neznámých ryb, odtud se také rozváděla voda po celé ploše zahrad, vystřikujíc v místech esteticky nejvhodnějších vodotrysky, jejichž kapénky, proměněné v drobné optické čočky, odrážely sluneční paprsky a činily barvy květů ještě ostřejšími. O takovém přepychu krásy nebylo tehdy u evropských dvorů vidu ani slechu.
Po obsazení Mexika Španěly nezůstal z Iztapalapanu kámen na kameni. Město bylo proměněno v trosky a ze zahrad, zbavených vodních toků, se stala divočina, jakou sama nedovede vytvořiti ani příroda, ani lidská ničivost, nýbrž jen obojí dohromady.
|
Dobyvatel: Information and licence 