Město v krvi
Od chvíle odchodu aztéckého poselstva nastala změna stejně náhlá jako letos na jaře v prvním táboře na mořském břehu.
Důstojníci už nebyli nikam zváni. Zvali-li sami, omlouvali se pozvaní chorobami. Najednou nastal v Cholule nedostatek kukuřice a zásobování Španělů musilo být omezeno.
Ale cempoalští spojenci přinášeli Cortésovi zprávy ještě povážlivější: při procházení ulicemi našli některé z nich zatarasené, jinde spatřili na plochých střechách narovnané kameny a objevili několik vlčích jam, to jest chvojím přikrytých děr s naráženými v nich hrotitými kůly. A Tlascalané, docházející z tábora ke Cortésovi, oznamovali, že se z Choluly mnoho lidí i s rodinami stěhuje a že se v odlehlé části města potají konaly velké oběti dětí, zřejmě proto, aby byl od bohů vyprošen zdar v nějakém podniku obzvláště důležitém. To vše nevěštilo nic dobrého.
Cortés činil přípravy k odchodu z města tím spíše, že déle prodlévati v Cholule nemělo smyslu. Pro případ nebezpečí skutečného zajistil své postavení uvnitř hradeb a dal rozkazy tlascalskému táboru, aby byl připraven hájiti město při útoku zvenčí.
Přívětivá Cholula nabyla rázem jiné tvářnosti. Čišela chladem a ze společenských styků tak slibně započatých zbýval už jen jediný: vztah mladé kazikovy ženy k doně Marině. Oddaně ji milovala, nemohla bez ní být, a nestarajíc se o nálady v městě a tvrdohlavě vzdorujíc rozkazům mužovým, vysedávala nadále u přítelkyně celá odpůldne. Doně Marině byl styk s ní toliko příjemný. Stala se už Španělkoua její milenec ji příliš připoutal k veřejnému životu, aby ještě dovedla nedávati jeho velikým metám přednost před city jakéhokoli přátelství. A právě ve dnech, kdy začínal větřiti nebezpečí, ji Cortés snadno přemluvil k nehezké lsti.
Marina zesmutněla. Její tvář svědčila o mlčenlivé a zatajované strasti. Ale na všechno naléhání přítelkyně jen vrtěla hlavou.
„Co je ti, má rajko? Trpíš. Vidím to. Svěř se mi přec, Malinche! Víš, že pro tebe učiním všechno, že bych za tebe dala život.“
Malinche konečně promluvila.
„Nezasluhuji si tvého přátelství. Protože jsem k tobě nebyla upřímná. Nejsem šťastná a vše, co vidíš, jest jen zdání. Cítím se příliš Aztékyní a nenávidím bílé muže. Jdou zničit mou vlast. Žiji v zajetí, a i když je má klec zlatá, nenávidím ji. Nenávidím je, nenávidím sebe.“
Mladá Indiánka ji objala. Byla dojata. Plakala nad neštěstím své přítelkyně.
„Malinche! Malinche!“
Ale pak jí bleskla hlavou myšlenka:
„Utec jim! Skryju tě!“
Ale doňa Marina smutně zavrtěla hlavou.
„Ne, má drahá,“ odpovídala. „Zpět už nemohu. Zašla jsem příliš daleko. Donesu svůj smutný osud do konce.“
Ale neminul více než den a kazikova žena spěchala k doně Marině a její bílý šat za ní během vlál. Přichvátala uřícená a s očima široce planoucíma.
„Ne! Nepůjdeš s nimi bojovat proti císaři!“ vykřikla vzrušena radostí, již odhrnujíc záclonu vchodu. A padla doně Marině do náručí. A pak, držíc ji za ramena a jen několik pídí od svého obličeje, jí nadšeně říkala: „Právě jsem se dověděla, že Španělé chtějí zítra z města tajně odejít. Ale neodejdou. Chceš-li se zachránit, utec ke mně! Ukryju tě.“
„Proboha! Co se děje?“
„Neodejdou. Budou při odchodu z města do jednoho pobiti.“
A přítelkyně užaslé Marině vyprávěla: aztécký císař poslal cholulským kazikům a také jejímu muži velké dary, aby je získal pro své úmysly. Některé ulice jsou zataraseny, jiné přerušeny vlčími jámami ke znemožnění jízdeckých útoků a tam, kudy vojsko musí pochodovat, je na střechách připraveno množství střeliva a zbraní. Španělé budou v ulicích přepadeni a zničeni. Nedaleko města stojí dvacet tisíc Montezumových bojovníků a ti v chvíli potřeby přitrhnou Cholulským na pomoc.
Doňa Marina se jala rozčileně sbírati své šperky.
„Ano, uteču jim. Pomoz mi!“ volala na přítelkyní. „Mám ještě nějaké klenoty vedle.“
A odběhla.
Odběhla ke Cortésovi.
Několik chvil potom vrazili do Marinina pokoje dva ozbrojenci a mladou Indiánku zatkli. Dovedli ji ke Cortésovi a k doně Marině a ona, spatřivši přítelkyni hledící na ni klidnýma, chladnýma očima, smrtelně zbledla. Přiznala všechno. Tak ženský jazyk zmařil plán připravený desítkami mužských hlav a tisícerýma rukama. Zrazenou zrádkyni si Cortés ponechal ve vazbě.
Teď bylo třeba jednati rychle a rázně. Situace byla opravdu zlá, a je-li pravda, že nablízku leží dvacetitisícové Montezumovo vojsko, více než zlá. Cortés poslal pro dva kněžské hodnostáře, bydlící v blízkém jeho sousedství. Rozeslal vojáky po městských kazicích s velitelovou žádostí, aby se shromáždili ve východní části chrámu. Dal důstojníkům doručiti vzkaz dostaviti se ihned k poradě. Aztéckým pohlavárům, kteří u něho zůstali z předposledního Montezumova poselstva jako doprovod do Mexika, vzkázal, aby ho navštívili. A to bylo činnosti na několik zbývajících hodin do večera podzimního dne až příliš mnoho. Ale tu práci třeba zmoci!
Oba kněží se dostavili první.
Přišli, zatajujíce neklid a snažíce se již při vchodu vyčisti z Cortésovy tváře, ví-li a co ví. Usedli za stolem, kam jim zamračený velitel mlčky ukázal. Nastolové desce ležela hromádka zlata, smaragdů a tyrkysů z Montezumova nedávného daru. Snažili se na ni nehleděti.
„Volte mezi tímto a smrtí! „ opakovala doňa Marina Cortésova ostrá slova.
Také kněžští hodnostáři bledli.
„A teď mluvte, pánové!“
Ani se netvářili nechápavými. Mluvili. Také oni byli zasvěceni do plánu, a protože jim bylo známo, že jeho původcem je císař, neuposlechnouti jeho rozkazu nemohli. Výpovědi kazikovy ženy, i onu o Montezumovu vojsku, ležícím poblíže města, plně potvrdili. Dovedli veliteli vysvětliti také Montezumovu vrtkavost a vzájemně si odporující vzkazy. Donedávna byl velmi stísněn, viděl, jak se všechny jeho naděje hroutí, a že se bohové přes všechny jeho modlitby obklopili tajemstvím mlčení. Teprve nedávno se dali uprositi velkými oběťmi a odpověděli: „Cholula se stane hrobem cizinců. Bohové pomstí zneuctění svého města.“ Aztécký panovník proroctví věří a je o svém vítězství přesvědčen tak pevně, že do města již dal dopraviti sdostatek pout a kůlů s řemeny, aby byli zajištěni zajatci.
Pak je Cortés propustil. Shrábli hromádku zlata a drahokamů, vstrčili ji pod pláště, a dotknuvše se hroty prstů země a čel, odešli. Varovati je, aby neprozrazovali, že vzali úplatek, třeba nebylo.
Zatím se v sousední místnosti shromáždili důstojníci a Cortés k nim vešel. Seznámil je s událostmi, vylíčil jim pravděpodobný plán úkladu a žádal je, aby se poradili o dalším strategickém postupu.
Důstojnický sbor jednotný nebyl. Pevná skupina velázquezovců měla svůj názor už ustálený, a poukazujíc na nebezpečí, která se množí, čím více se Kastilci blíží Mexiku, naléhala na návrat do spřátelené Tlascaly a odtamtud do Villy Ricy. Druzí sice také navrhovali vyjiti z města, ale nikoli ulicemi, kterou vedou k Tenochtitlánu, neboť v těch jsou bojově očekáváni a před městem stojí vojsko Montezumovo, nýbrž vyraziti směrem právě opačným; a nevraceti se do Tlascaly, ale postupovati na Mexiko cestou k severu, jak původně radili Tlascalci. Nezkrotný Alvarado byl pro boj uvnitř Choluly, teď, hned, a proklestit si cestu ulicemi, stůj co stůj.
Ale žádné z těchto hledisek nebylo hlediskem Cortésovým.
„Není jiné cesty leč kupředu! Pochod zpět by vedl k záhubě. Polovičatá opatření nemají smyslu, neboť by svědčila o nejistotě a zmenšila jak důvěru spojenců, tak i strach nepřátel. Je nutno zasadit Cholulským ránu, která by vzbudila hrůzu v celém Anahuacu a přesvědčila pohany, že Španěly není možno přemoci ani bojem v poli, ani lstí.“
O taktickém provedení této zásady se však nevyjádřil. Ostatně dá pánům přesné instrukce před večerem. A propustil je.
Pak šel se svou tlumočnicí k městským kazikům. Dům totiž, ve kterém obýval Cortés, byl jen jedna z mnohých budov velkého chrámu, kde bylo umístěno celé španělské vojsko, a velitel použil prázdné místnosti v odlehlé jeho části ke schůzce s kaziky. Vešel do podivně zmlklého shromáždění prudkými kroky, s kolmými vráskami u kořene nosu a vládcové města se zachvěli týmž strachem, jaký přede dvěma hodinami zachvátil duchovní hodnostáře: ví něco, a co ví? Jeho pohled věštil nejhorší.
Promluvil k nim stroze a krátce: „Představoval jsem si pohostinství města, do něhož mě pozval císař, zcela jinak. Zítra ráno odejdu. Nechci od vás už více než dva tisíce nosičů k dopravě děl a zavazadel. Počkám si na vaši odpověď!“
Nic více?
Čekali chvilku… Ne, nic více!
Odebrali se do sousední místnosti k poradě. Jak srdce okřála a jak lehounké bylo vdechnutí! Hleděli si vesele do očí, zatajujíce úsměvy. Neví nic! Jen nosiče chce? Dostane jich, kolik si bude přát, neboť nemůže být nic vítanějšího, než budou-li v chvíli přepadu u Cortésových děl a zavazadel lidé jejich a nikoli Malinchovi. Jejich radost hrozila proniknoutiz niter až na rty. Se svým ano se vrátili brzy. Ale z jejich omluv o chvilkovém pouze váznutí dodávek vojsku nevyslechl velitel ani celou první větu. Prudce se obrátil, a hřmotě ostruhami, bez pozdravu odešel.
Před budovou čekal na doňu Marinu posel. Šla s Cortésem. Posel byl od kazika, přítelčina muže, zneklidněného dlouhou nepřítomností manželčinou.
„Přítelkyně?“ odpovídala mu v chůzi roztržitě doňa Marina. „Ano, byla u mne, ale odešla velmi brzy. Již před několika hodinami… Ne, nevím, kde bys ji měl hledat.“
Jsou zajisté vyšší zájmy než starost o spokojený spánek Indiánčina manžela. Ostatně může spáti klidně, zítra bude přítelkyně propuštěna, don Hernando to Marině už slíbil.
Teď chvátali s Cortésem k nové schůzce. Čas kvapí, dnes třeba zdolati ještě mnoho a Aztékové v jejich domě už jistě čekají.
K těm ústy Marininými velitel promluvil otevřeněji:
„Odhalil jsem v Cholule spiknutí,“ šel přímo k věci, „jímž jsem měl přijíti o život já i mí vojáci. Za jeho původce se označuje císař.“
Zavrtěli odmítavě hlavami a jejich dvořanské tváře předstíraly nevědomost a rozhořčení nad neslýchaným obviněním.
„Velmi lituji,“ pokračoval Cortés, „že jest váš vladař zapleten do tak ohavného úkladu, a že jsou tedy Španělé nuceni pochodovati jako nepřátelé proti tomu, k němuž zamýšleli přijíti jako přátelé.“
„Je to nejstrašnější urážka, jaká kdy mohla býti císaři způsobena,“ odpověděli. „Dopustil-li se jí někdo ze zrádných Cholulanů, není pochybnosti, že se mocnář postará o jeho potrestání.“
Velitel na ně mlčky hleděl.
„Vaše přesvědčení mne naplňuje radostí,“ řekl po chvíli klidně, „neboť také mně se příčí uvěřiti, že by váš pán chtěl tolik přátelských služeb prokázaných Španělům uzavříti činem tak hanebným. Tímvíce mne rozhořčuje dvojnásobná prorada Cholulanů, a vykonám pomstu, která plně ztrestá jak úklad proti nám, tak i urážku císaře Montezumy.“
Věřili, či nevěřili, že se jim podařilo Cortése oklamat? Asi sotva, na to byli tito dvořané příliš chytří. Velcí páni se nečastují hned kyji. Když se s nimi Cortés přívětivě rozloučil a dal je stráží chrámovými dvory doprovodit k jejich pokojům, věděli, že se tak neděje z pozornosti, nýbrž že budou ve svých bytech hlídáni, aby se do rána nemohli spojiti s někým zvenčí. Byla jen otázka: ví, že před branami stojí Montezumovo vojsko?
Večer byla v Cortésově domě konána nová porada důstojnického sboru. Již za první tmy a při jediné voskovici, přilepené na stolovou desku, neboť s tímto vzácným zbožím bylo třeba obzvláště šetřiti, a světlo vržené zprostřed na nepohnuté tváře a stín na stěně barvily schůzku, poslední před těžkým dnem, barvami žlutou a černou. Zde velitel rozvinul svůj plán, zákeřný a ukrutný, na jaký nemohl přijíti nikdo z nich, který dovedla vymysliti jen hlava jeho, a hidalgové měli příležitost opět se přesvědčiti, kdo je to Hernando Cortés. Žádné zpět! Žádný kompromis mezi útěkem a hledáním jiné cesty do Tenochtitlánu! Žádná alvaradovská divokost s útokem na dobře připraveného nepřítele! Naší taktikou pro zítřek je lest, překvapení a hrůza.
Za vzdorovitého mlčení velázquezovců, opozičníků ze zásady, byl Cortésův plán přijat jako v dané situaci nej účelnější. Teď nezbývalo leč promluviti podrobnostech provedení a dáti přesné rozkazy: velitelům oddílů pěších, jízdectvu, střelcům z kuší i hákovnic, dělostřelcům těžkým i lehkým. Alvarado se Sandovalem byli s instrukcemi vysláni do tlascalského tábora před městem. Ať jsou domorodé houfy před svítáním pohotově a na znamení ojedinělého výstřelu z hákovnice ať vpadnou do města. Na hlavy nechť si uvijí ze sítin věnce, aby je bylo možno rozlišiti od Cholulských. Chrámový obvod buď připraven k obraně i k výpadu.
„Tedy s pomocí boží, pánové!“
Během noci Cortés několikrát vstal, aby se v průvodu vojáka s pochodní přesvědčil o stavu pevnosti. Rozmnožené stráže konaly svou povinnost, děla byla účelně rozestavena. Mužstvo spalo oblečeno se zbraněmi po boku, koně stáli osedláni. Důstojníci, které potkával na dvorech, mu z města nehlásili nic nového. Pod podzimním nebem rozjiskřeným hvězdami Cholula spala a jen kněží od věčných ohňů na vrcholcích pyramid odtrubovali na lastury hodiny. Vše bylo v pořádku. Cortés zas mohl na několik chvil ulehnout. Ale kdykoli se vracel do společné ložnice, šeře osvětlené olejovým kahanem, a k rohožovému loži, vždy se setkal s bdícíma očima Marininýma, hledícíma na něho klidně a důvěřivě. Pohladil ji po černých vlasech.
Za časného jitra byly již chrámové budovy plny ruchu. Po snídani důstojníci vyvedli po četách z ubikací mužstvo v plné zbroji a připravené k pochodu. Na koni a ve válečném odění se objevil Cortés.
Uprostřed chrámového ohrazení ležel velký dvůr, či spíše náměstí, na jedné straně zpola uzavřené chrámovými budovami, na třech obehnané vysokou zdí s třemi branami. To se mělo stát hlavním jevištěm dnešních událostí. Tam také Cortés řídil pochod většiny ze svých čtyř set Španělů. Vojáky rozestavil v řadě nepříliš husté těsně u zdí, čelem do prázdného prostranství dvora. Stráže s píkami dal k branám. Děla, ovládající přístup k nim, umístil vně hradeb.
Přehlédl ještě jednou své malé vojsko a vyjel do ulice, aby očekával příchod nosičů.
Přišli dochvilně. Tam pochodovali polonazí nebo v hrubých agávových pláštích, bosí a jen jemně se svými kroky dotýkajíce ranního ticha. Bylo jich mnohem více než dva tisíce. Před nimi kráčeli kazici v pérové nádheře plumajů, chocholů a se všemi šperky na sobě, dvacet městských hodnostářů, zneklidněných očekáváním brzkého boje a v duchu siopakující slova omluv a rozloučení, jimiž oklamou Cortése.
Před chrámovu branou zazněl do ticha burácivý výstřel hákovnice. Znamení Tlascalským. Kazikové sebou leknutím trhli. Ale vidouce klidného Cortése, kráčeli dále. Co to bylo? Snad některý z vojáků vystřelil omylem a bude za to zmrskán.
Cortés, nevšímaje si hodnostářů, vedl sám voj nosičů branou do dvora. Důstojníci je rozestavovali uprostřed prostranství do hustě stěsnaného čtverce, ponechávajíce mezi nimi a vojáky u zdí dostatek volného místa. Před nosiče shromáždili kaziky.
Pak odjíždí Cortés volným krokem do rohu dvora. Ten je uprázdněn. Sama, v bílém oděvu, tam čeká jen doňa Marina.
Cortés zastavuje vedle ní a obrací koně čelem k Cholulským. Přehlíží naposled jeviště. Dlouho a nepohnutě.
Režie je dokonalá. Všichni herci jsou na svých místech. Drama může započíti.
Praví něco doně Marině. Ta volá jasným hlasem: „Velitel žádá kaziky města, aby přistoupili blíže.“
Přicházejí, chystajíce si své poklony. A muž přítelkyně už jen s malou nadějí v srdci, že mu bude dovolen pokorný dotaz, kde je jeho manželka.
Cortés k nim mluví. Na dálku není rozumět, ale jeho tvrdá tvář překládá slova do aztéčtiny ještě dříve, než tak činí bílá doňa.
„Uchystali jste proti mně na dnešek spiknutí, jehož všechny podrobnosti jsou mi známy. Máme býti povražděni, a pro ty, kdo vraždění přežijí, jsou kůly s řemeny již připraveny. Přijel jsem do tohoto města na pozvání císaře jako přítel, ušetřil jsem obyvatelů jejich majetku, a abych nezavdal příčinu k obavám, ponechal jsem dokonce valnou část svých oddílů mimo hradby. Přijali jste mě naoko pohostinně a v přátelství, a když jsem na ně spolehl, nastrojili jste mi past a odvděčili jste se mi nejčernější zradou.“
Cortés na ně hledí černýma očima. Jsou ledové. A přec spalují. Jako mráz.
Kazikům buší srdce až někde v hrdlech. Co mohou říci těm strašlivým očím, které všechno vidí, pronikají do srdcí a čtou jejich myšlenky?
„Císař to rozkázal,“ šeptají.
„To není omluva,“ odpovídá Cortés a v té chvíli jsou již hákovnice a kuše umístěné za nosiči namířeny na bronzové týly. „Za vaši zradu dám na vás takový příklad, že se zpráva o něm rozletí do nejzazších končin Anahuacu.“
Cortés zdvíhá vysoko dlaň pravice.
Zahřměla salva.
Prostranství uzavřené čtyřmi zdmi zařvalo ohlasem. Kůň se leknutím vzepjal. Zadní řady nosičů se kácejí jako podkoseny. Dvůr se zavalil hustým dýmem. Ale vtom už letí z pochev meče, vojáci se ženou do středu a bijí. První jsou povražděni kazikové před Cortésem. Z jejich těl se lije a stříká krev. Nazí a polonazí nosiči, ti, kteří vědí, proč sem přišli, ti, kdož o tom nemají zdání, se z ohromení nepokoušejí ani bránit. Kastilské meče črtají na jejich hlavy, ramena a záda čáry, které jsou v první vteřině jen červené proužky. Cholulští prchají k branám a nabodávají se na píky stráží. Zoufale se snaží vyšplhat na vysoké zdi a stávají se snadným terčem samostřílů. Velké hromady mrtvých a dokonávajících rostou a po dláždění proudí struhy krve. Jsou pobíjeni jako stádo vepřů vehnaných do jatečné ohrady.
V prázdném rohu náměstí, nad mrtvými kaziky sedí v sedle Cortés a ve svém odění se podobá soše s člověčíma očima v kovové tváři. Vedle jeho koně stojí doňa Marina a její bílý šat je postřiknut několika kapkami krve. Milencovi nepřátelé jsou také nepřáteli jejími.
Cholulané, připravení na plochých střechách okolních domů k boji s bílými muži, slyšeli z chrámu ohlušující ránu. Chopili se zbraní a ženou seulicemi tam. Důstojnici dávají od bran vypáliti proti hrnoucímu se davu dělovou salvu. Vteřinu potom vyráží do dýmu ze zároží jízda, a vnášejíc do zděšené změti novou hrůzu, drtí těla koňskými kopyty a míří kopími mezi oči. Také Pedro de Alvarado přichází ke svému. A dělostřelci znova nabíjejí, až jízdectvo manévrem ustoupí, aby mohli vypáliti znova. Ti uvnitř dvora jsou s dobíjením raněných a obráním kaziků již hotovi a hrnou se branami zesílit útok.
„Iííííí!“
To sem za pekelného jekotu běží dlouhými skoky bosých nohou Tlascalané se sítinovými věnci na hlavách, s pestrými štítky v levicích a v pravé ruce s žehelovými kyji nebo oštěpy, zaskakují zástupy, a vybíjejíce nenávist proti Montezumovi a mstíce se za tvrdost svého osudu dávného i včerejšího, vraždí nemilosrdně a zběsile. Zástupy tísněné ze dvou stran jsou stále více svíjeny v klubko. Derou se do domů. Prchajícími lidmi jsou tam vmačkávány. Tlascalci domy zapalují. Ozývá se z nich zoufalý řev.
Část davů, vedená kněžími, prchá volnou ulicí. Jejich záda jsou sice probíjena tlascalskými šípy a oštěpy, ale na zajímání není kdy. „Nezajímat, bít!“ vzkázal jim večer do tábora po Tonatiuhovi Malinche a v tomhle stísněném klubku je práce do únavy. Cholulané dospěli do Quetzalcoatlova chrámu. Kněží tam věděli o místě ve stěně, odkud se na boží rozkaz vyvalí potopa, aby zahubila nepřátele města, až bude nebezpečí největší. Věnovali mnoho horečné práce uvolňování balvanů. Nevytrysklo nic. Ale dohonily je čety kastilských žoldnéřů vedené sem právě proto, že se zde dal očekávati lup nejvydatnější. Zmocnily se kněžského města dole a hnaly zbylé Cholulany po strmých schodech pyramidy, srážejíce ty zadní do hlubiny. Na vrcholné plošině bylo vraždění dokonáno. V jedné ze dvou dřevěných věží, vztyčené nad vlastní svatyní, se zachránila jen skupina lidí, a vrhnuvši marně na ocelové přilby vojáků pod sebou několik zbylých oštěpů, zpívala píseň ke Quetzalcoatlovi. Vojáci se jim chechtali. Teď na ně neměli čas. Vnikli do svatyně, obrali boha o jeho šperky, zlaté spony, náramky a náušnice, urazili žezlo pokryté drahokamy, rozbili štít tyrkysy a smaragdy vykládaný, vynesli zlatou obětní mísu. Potom venku na plošině přišli ještě u oltáře na měděný kruh, a když jej s kamennou deskou odklopili, objevili sklepení. Mnoho toho nenašli, bylo tam složeno jen dříví k věčnému udržování ohně na pyramidě. Smějíce se nosili je ke věži se zpívajícími uprchlíky. „Vzdejte se, daruji vám život!“ volal nahoru mladý Sandoval ústy jakéhosi Tlascalce. Ale z věže sešel jen jeden jediný. Ostatní jen zesílili svůj zpěv. Věž byla zapálena, a když oheň dosahoval až k nim, vrhali se přes zábradlí do plamenů, ukazujíce se lepšími, než jak o nich, cholulských zbabělých kramářích, mluvila tlascalská pověst. Pak sestupoval mladý Sandoval s kořistí z pyramidy. Také pod nimi počaly již jednotlivě vyšlehávat požáry, a kam bylo možno dohlédnout, v hloučcích zoufale pobíhali ulicemi maličtí lidé. Za důstojníkovými zády planul poslední oheň na Quetzalcoatlově pyramidě obzvláště slavně.
Hromadné vraždění v městě trvalo mnoho hodin. Loupení a ubíjení jednotlivců až do večera. Montezumovo vojsko se neukázalo.
Kořist byla ohromná. Na malý chrámový dvůr před Cortésovým obydlím byly celý den snášeny uzly s drahými kovy, šperky, uměleckými předměty, s pérovými koberci a plášti, s látkami, kupily se tu hromady, královský pokladník a důstojníci vše zapisovali a vojáci, hodivše do sebe v kuchyni pro mužstvo několik naběraček kukuřičné kaše, zas ve strachu o svá procenta odbíhali, aby nebyli předstiženi kamarády. Cempoalané se projevili lupiči s vkusem a znalostmi, zato Tlascalané sebrali kdejaký zakrvácený šat, měděnou sekeru s pocínovaným ostřím, hřeb, řetěz, vše bude v jejich horách dobré, ale hlavně měli spadeno na nádoby s olejem a na sůl. Zajatkyně, které přivedli, nemohouce pochopiti, žerozkaz „Nezajímejte, bijte!“, by se mohl týkati také žen, propustil Cortés na svobodu.
Večer dal otevříti dveře vězení ovdovělé Marininy přítelkyně.
Dílo bylo dokonáno. Taktika lsti, překvapení a hrůzy se osvědčila. Kousek světa, na kterém stála Cholula, zapadl do podzimního večera a doutnající spáleniště, tisíce mrtvol a desetitisíce vyděšených očí zastřela tma. Unavený Cortés se konečně mohl před malým křížkem na stěně své ložnice vroucně pomodlit a odebrati se na lože. Pokyvoval se u něho slabý plamínek olejového kahanu a hleděly na něho věrné Marininy oči.
Zdržel se v městě ještě několik dnů.
Místo povražděných jmenoval kaziky nové. Rozkázal odkliditi ze spáleniště mrtvé. Dal hlídkami obejiti všechny chrámy a propustit zajatce chované tam v klecích pro oběti. Přijímal deputace okolních vzdálených měst, které přicházely s dary zlata a otroků, dávajíce se v poddanství kastilského krále a prosíce bílé muže o milost pro své obce a rodiny. Nařídil upraviti kamenné zbytky Quetzalcoatlovy svatyně na katolický chrám s oltářem Madony s dítětem a na vrcholku pyramidy vztyčiti vysoký kříž z kamene a malty.
Cholule se také ještě dočkal nového Montezumova poselstva.
Přineslo množství stříbrných a zlatých šperků, mezi nimi několik ze zlata nádherně zhotovených krocanů s rozestřeným chvostem, a kromě toho patnáct set bavlněných oděvů. Cortés oběť, položenou na pekaní stopě, teď už docela čerstvé, sebral a pronásledoval tím usilovněji dále. Neboť mluvila kuním mroukáním, jemuž nebylo možno nerozuměti: Tu máš, jez, ale ustaň, nemohu již! Nalezneš-li mě po několika krocích bezmocně zalezlého do stromové dutiny, ušetři alespoň můj život! Prosba, které byl Cortés ochoten vyhověti jen podmíněně.
„Náš pán,“ vyřizovalo poselstvo, „lituje neblahé příhody v Cholule, která přinesla svým původcůmzasloužený trest. Císař Montezuma, obávaje se rušivých příhod ze strany neukázněného davu, měl v blízkosti připraveny vojenské oddíly, aby v případě potřeby přispěly Španělům na pomoc. Ale poněvadž v krátké době, a než se o tom velitelé vojska dověděli, zdolali Španělé vzbouření sami, oddíly zas odvolal.“
Montezuma byl ve svém mládí mužem statečným. Snad jím dovedl býti jen v dobách štěstí.
Kořist byla umdlena. Byl tedy čas vyraziti k rozhodnému činu.
Po celkem čtrnáctidenním pobytu v Cholule se k němu připravil. Poslední jeho snahou bylo přiměti Cempoalany k setrvání. Nepodařilo se mu to. Příliš se báli „velkého Montezumy“, jehož hněv na sebe uvalili urážkou aztéckých výběrčích daní. Všechny Cortésovy sliby, že své spojence ochrání, vyzněly naprázdno. Loučil se s nimi nerad. Sloužili mu věrně. Podělil je částí Montezumových oděvů i šperků a použil jejich odchodu k tomu, aby poslal svému zástupci ve Ville Rice Juanovi de Escalante list. Zpravil ho o dosavadních úspěších tažení, doporučil mu zesíliti městské hradby jednak pro znemožnění jakéhokoli nepřátelského zásahu z Kuby, jednak pro potlačení každé vzpoury domorodců. Totonaky doporučil jeho ochraně.
| 
Dobyvatel: Information and licence 