Cortésovský kousek
Španělské a tlascalské mužstvo žilo v Mexiku již týden. Bez starosti, plníc si břicha z Montezumových zásob a povalujíc se. Každý z bílých vojáků měl k obsluze několik aztéckých služebníků mužských i ženských a ti i ony plnili všechny rozkazy a přání. Libovali si a nepřáli si jiného leč vésti takovýhle život věčně.
Ne tak Cortés. Ten myslil na zítřek a v nočním tichu bylo z jeho komnaty slýchati kroky, jak v myšlenkách přechází sem a tam. Otázka, co dále, se začínala vnucovati příliš naléhavě. Co se stane, omrzí-li Montezumu živit sedm tisíc lidí, přijde-li jednoho dne a řekne: „Vím, že se chystáš na cestu, Malinche, jdi tedy v ochraně svých bohů, vyřiď svému pánovi, že jsem se mu podvolil, že vládnu jen jeho jménem, a doruč mu na důkaz mé úcty tyto koše zlatých ptáků a mis, perel a smaragdů!“ A země je přec ozbrojena! jen v bezprostřední blízkosti, v kasárnách vedle Huitzilopochtliho pyramidy, je posádka deseti tisíc mužů! Ale může se státi ještě mnoho jiných věcí. S Kubou není spojení a není z ní ani zpráv. Což nedal-li se král Karel zlákati zlatem poslaným mu z pobřeží, povolil-li intrikám Velázquezovým a vypravuje-li do Mexika armádu dosti silnou, aby ho dobyla? To by ovšem znamenalo Cortésův konec, odstranění, a dopadnou-li věci co nejlépe, odpuštění jeho svévolných činů, dokonce snad úřádek nebo stateček v uznání za to, že sice Mexika nedobyl, ale přec je jen objevil. Ale nepředstavuje si příliš růžově svůj budoucí osud? Je přec možné, že jeho nepřátelé získají krále Karla nadobro! Jak potom posoudí hidalgové toledského soudu jeho činy, o nichž teď lehkomyslně předpokládá, že mu budou odpuštěny, jaká jména jimdají ti černí pánové s bílými tvářemi, kteří nemají ani zdání o potřebách a svízelích válečného řemesla a znají jen své zákony? A Cortés chtěj nechtěj vzpomíná: spiknutí proti představenému Velázquezovi, krádež kubánského loďstva, loupeže na kubánských farmářích a královských statcích, námořní pirátství, loupež lidí, potopení cizích lodí, neoprávněné popravy Španělů, zbytečné vraždění domorodců a loupeže, loupeže; k drobnostem nehledíc. Zde už neběží jen o Pannu Marii a křesťanství, o krále a vlast, ba už ani o ctižádost a milované zlato, tady jde o věci ještě bližší: o krk a život. Kolikrát je na to rozsudek smrti? A kolik různých smrtí je na ty statečné činy, které ti černě odění kostlivci jsou kdykoli ochotni nazvat zločiny, od meče, lámání kolem až po šibenici a hranici? Ne! Cortés musí v zájmu víry a vlasti zachovati sebe! Stůj co stůj! Musí Mexika dobýti! Musí jednat! Mužstvo déle v ohradě nechati nemůže. Zahálelo a cpalo si břicha už příliš dlouho, dostává roupy, začíná mít mnoho rozumu, mudruje o rozbití padacích mostů na hrázích, chce se mu opíjet se a toulat s ženskými po městě, a pustí-li je z paláce, dojde jistě k rvačkám s aztéckými vojáky. Bude-li snad možno udržet Španěly, divoké Tlascalany jistě ne. Jen čin zde může pomoci… Rychlý!
Ráno svolal poradu důstojníků.
Vyložil jim postavení Španělů. Již týden nepodnik-li nic, co by je přivedlo o krok blíže k metě, situace se nehýbá, a v tom je největší nebezpečí. Třeba jednat. Jak?
Odpověď na velitelovu otázku byla celkem jednotná: z Mexika odejít. O dobytí říše touto hrstkou lidí se nedá mluvit, jsou závislí na dobré vůli Montezumově, jinak mohou býti kterýkoli den v paláci obleženi, vyhladověni, může jim býti stržením mostů na hrázích znemožněn ústup. Mínění důstojníků se rozcházela jen v provedení plánu. Jedni navrhovali, aby se odchod uskutečnil tajně, druzí chtěli, aby se dál veřejně a s vědomím císařovým, neboť jeho přátelství se zdá opravdové.
Cortés nesouhlasil. Ústup, a dokonce náhlý, by vzbuzoval dojem útěku a rázem by Mexičany zbavil strachu, který až dosud mají. Jistě by také podryl důvěru spojenců, zejména Tlascalců; ti touží po kořisti a dobývání Mexika si představovali jinak. A nelze zapomínat, že je třeba vraceti se jejich zemí a že se od Španělů již naučili až příliš mnoho. I kdyby se podařilo dovésti vojsko do Villy Ricy, návrat by byl pohřbením celé výpravy, to jest doznáním, že sami na dobytí Montezumovy říše nestačíme a že je třeba výpravy nové a silnější. Král Karel by ji patrně vyslal, ale co by to znamenalo, víme všichni: objevit Mexiko, ale vzdáti se kořisti z něho a přenechat ji jiným. A Cortés se na otázku „Co dále?“ vytasil s odpovědí vlastní a s návrhem svým. S plánem cortésovsky divokým, jaký mohl vymysliti jen hazardní hráč, který vsází do hry životy svůj i cizí, jen dobrodruh, který se octl v úzkých a pro něhož není leč buď anebo. S plánem, pro který až do té doby nebylo v dějinách příkladu: zmocnit se násilím císaře a vládnout jeho jménem.
Většina důstojníků byla zaražena. Ovšem, pro Hernanda Cortése východiska není, ale oni je mají. Proč dávati životy za něho? Zůstat v Mexiku je dříve či později smrt, zajmout císaře je tu smrt uspíšit. Mluvili proti návrhu. Ne! Zpět do Villy Ricy! Ale Cortés měl kolem sebe skupinu svých věrných. A ti řekli ano! A podařilo se jim získat většinu.
Pod jakou záminkou má být Montezuma zajat? Neboť počestní hidalgové žádali pro ten čin alespoň počestnou záminku.
Záminka? To je přece jedno! Ta se najde.
Ve skutečnosti ji už Cortés měl. Dokud ještě prodlévali v Cholule, obdržel z Villy Ricy list, s jehož obsahem se svěřil jen několika málo přátelům. Nepsal mu Juan de Escalante, velitel Vera Cruzu, nýbrž jeho zástupce, a už to bylo podezřelé. Velitelův zástupce podával zprávu velmi nepříjemnou. Quauhpopoea, aztécký pohlavár kraje ležícího severně od Vil-ly Ricy, poslal k Escalantovi poselstvo oznamující, že by se chtěl Španělům podrobit a přijíti do pevnosti, ale že prosí o průvod čtyř bílých vojáků, poněvadž musí procházet územím nepřátelských kmenů. Podobná žádost nebyla nic neobvyklého a Escalante ony čtyři muže poslal. Dva z nich však Aztékové zabili, dvěma se podařilo uprchnout. Escalante podnikl proti Quauhpopocovi s padesáti ze svých bílých vojáků a s několika tisíci domorodci kárnou výpravu. Došlo k pravidelné bitvě. Indiánští spojenci před obávanými Aztéky Escalantovi utekli. Padesáti mužům s koni a střelnými zbraněmi se sice podařilo ubránit, ale ztratili sedm mrtvých a Escalante sám byl tak těžce raněn, že po převezení do pevnosti zemřel. Jeden ze Španělů upadl do zajetí. Tomu dal Quauhpopoca uříznouti hlavu a poslal ji císaři. Byla to hlava neobyčejně velká, vlasatá, hustě zarostlá vousy a její zuřivý výraz byl smrtí zdůrazněn tak, že se Montezuma při pohledu na první bělošskou tvář, kterou viděl, zděsil, dal hlavu vynésti z města a nedovolil ani, aby byla obětována bohům. Aztéčtí zajatci z bitvy vypověděli, že úklad proti Ville Rice byl zosnován na rozkaz Montezumův… O zajatci se Cortés dověděl až v Mexiku, ale jak ví císař o smrtelnosti Španělů, mu bylo známo. Obsah listu Cortés zatajil, nechtěje lekati vojáky a dávati velázquezovcům do rukou nový důvod k návratu. Teď hodlal villarické zprávy použiti za záminku k zajetí císaře.
Příštího dne požádal Montezumu o slyšení. Bylo jako vždy povoleno ihned. Cortés tedy v Axaycatlově paláci vše připravil. Po věžích rozestavil hlídky, hlavní část vojska umístil ve dvoře, silné oddíly dal zevnitř ke čtyřem branám. Třiceti španělským vojákům rozkázal, zatímco bude mluviti s Montezumou, aby vždy po třech nebo čtyřech mužích a jakoby náhodou vcházeli do nádvoří císařského paláce. Ze budou ozbrojeni, nemůže vzbuditi podezření, jinak vojáci z příbytků nevycházeli. Za osobní průvodce si vyvolil pět rytířů, k nimž měl nejvíce důvěry: Pedra de Alvarado, Gonzala de Sandoval, Francisca de Lu-jo, Velázqueze de Leon a Alonsa de Ávila. Doňa Marina šla spolu.
Vešli do císařského paláce a byli Montezumou přijati s obvyklou vlídností. Po ceremoniálu se mezi hostitelem a hosty rozpředla družná zábava. Císař dal opět přinésti skvosty a podílel jimi návštěvníky. Byl vesel a žertoval. Ve své přízni ke Cortésovi šel tak daleko, že mu nabídl za manželku svou dceru. Cortés s uctivým díkem za prokázanou mu čest odmítl, poněvadž na Kubě manželku má a jeho náboženství mu mnohoženství nedovoluje.
Nenucená zábava pokračovala a Marina měla mnoho práce s tlumočením až do chvíle, kdy se jeden z důstojníků pohledem oknem přesvědčil, že třicet ozbrojenců jest již v nádvoří. Upozornil na to Cortése.
Ten ihned změnil veselý tón rozhovoru a jeho lehký obsah. Oznámil císaři, že k němu přišel za určitým účelem, s nímž se nechce déle tajiti. A podával mu zprávu o úkladu Quauhpopocově proti Ville Rice de Vera Cruz, o úkladném zavraždění dvou vojáků Jeho Veličenstva kastilského krále, o bitvě, v níž padesát Španělů za pomoci Panny Marie slavně zvítězilo nad velkým vojskem, a konečně o tvrzení aztéckých zajatců, že původcem spiknutí proti španělskému vladaři je císař Montezuma. O hlavě zajatcově se nezmínil.
Panovník vyslechl zprávu poněkud zbledlý a s nejistýma očima.
Vše zapřel.
„Z podobného jednání mě mohou obviňovati jen moji nepřátelé!“ zvolal.
„Věřím ti,“ lhal také Cortés, „ale aby byla zjištěna pravda, je nutno povolati sem Quauhpopocu a jeho spoluviníky, vyslechnout je a naložiti s nimi podle zásluhy.“
Montezuma neměl námitek. Sňal se zápěstí připevněný tam drahý kámen s vyrytým bohem války, císařské pečetidlo mexické, a svěřiv je jednomu ze svých hodnostářů nařídil mu vydati se ihned na ces-tu, ukázati kámen provinilému místodržícímu a vyzvati ho, aby se všemi účastníky vraždy se ihned dostavil do hlavního města. Kdyby se Quauhpopoca zdráhal, je posel oprávněn opatřiti si v sousedních městech posilu a místodržitele k příchodu do Mexika donutit.
Španělé tomuto jednání klidně přihlíželi. A teprve pak, když poselstvo již odešlo, Cortés promluvil znova:
„Rychlé vyplnění mé žádosti je mi důkazem tvé neviny. Ale je svrchovaně důležité, aby téhož přesvědčení nabyl také můj pán. Myslím, že by nic neposílilo tak jeho důvěru v tebe, než kdybys přeložil své sídlo do Axaycatlova paláce na tak dlouho, dokud s příchodem Quauhpopocovým nebude celá věc vyšetřena. Taková blahovůle, neslučitelná s nízkým jednáním, které se ti připisuje, by svědčila o úctě k Španělům a již sama o sobě by tě očistila od každého podezření.“
Císař poslouchal s úžasem. Smrtelně zbledl. Ale hned v příštím okamžiku zalila jeho tvář krvavá červeň hněvu. Nad neslýchaným podvodem, zradou a urážkou.
„Kdo kdy slyšel,“ vykřikl a vyskočil, „aby velký panovník, jako jsem já, dobrovolně odcházel ze svého paláce a svolil státi se zajatcem v rukou cizinců?“
Cortés se prostřednictvím doni Mariny znova ujal slova. Mluvil dlouho. Dokazoval, že o nějakém zajetí nemůže být řeči. Naopak. Španělé se k císaři budou chovati co nejuctivěji a se svrchovanou šetrností, bude se moci obklopiti svými dvořany a styk s jeho národem zůstane nezměněn. Nejde o nic jiného leč o dočasné přesídlení z jednoho paláce do druhého, o změnu, která je přec v císařově životě dosti obvyklá.
„I kdybych svolil k takové pohaně já,“ volal, „nikdy ji nestrpí moji poddaní!“
Mluvili důstojníci, mluvil znova Cortés. Ale řečmi a naléháním nedosáhli nic. Ze všech stran obléhaný Montezuma nabídl konečně místo sebe rukojmí: svého syna a jednu ze svých dcer. Ale princi a princeznami Španělům zpomoženo nebylo. Jednání se protahovalo. A za celou tu dobu se mezi Montezumovými dvořany, zvyklými jen se podřizovat a otrocky poslouchat, nenašel ani jediný, který by měl dosti statečnosti o své újmě vyjiti z komnaty, dáti zamknout palácové brány, třicet Cortésových ozbrojenců zavřít v nádvoří a povolati lučištníky.
Neplodné vyjednávání se protahovalo již dvě hodiny.
Tehdy vášnivý Velázquez de Leon, nesnášeje již napětí, vyskočil a divoce se rozkřičel:
„Proč plýtváme slovy k tomuto divochovi? Zašli jsme již příliš daleko, abychom mohli ještě zpět. Chopme se ho, a bude-li se bránit, rozsekejme ho meči!“
Montezuma se úzkostlivě obrátil k doně Marině.
„Co říká ten zuřivý Španěl?“
A ona, mluvíc se svým císařem, snažila se mu vyhrůžku tlumočiti prosbou: „Prosím tě, pane, jdi s bílými muži do jejich obydlí, budou se k tobě chovati laskavě a s úctou, ale budeš-li se zdráhati, hrozí ti násilí a snad i smrt.“
Císař, bezmocný proti vůli bohů a neodvažující se proti ní postaviti vůli svoji, těkal po vzpřímených postavách Španělů, hledaje alespoň u jediného z nich kousek pochopení nebo alespoň jen vděčnosti, ale setkával se s obličeji tvrdými a s očima studenýma, jako byl neznámý kov jejich zbraní. Co mohl čekati od lidí, když ho opustili bohové?
„Půjdu,“ zašeptal sotva slyšitelně.
„Půjde,“ řekla doňa Marina.
Překrvené mozky se čistily a napjaté svalstvo paží, chystajících se řinknout o kordy, se uvolňovalo.
„Přineste císařská nosítka!“ poručil Marininými ústy Cortés dvořanům.
A podivno: uposlechli hlasu cizího vetřelce odvlékajícího jim panovníka, jako by to rozkazoval císař sám.
Přiběhli hodnostáři, jimž je dovoleno vladaře nositi.
„Doneste císaře do Axaycatlova paláce!“ nařizoval Cortés.
Jsouce jen letmo poslem zpraveni o událostech uvnitř síně a větříce tu zlé ovzduší, hleděli rozpačitě a bledí na svého pána.
„Ano, doneste mne tam!“ řekl pevně Montezuma.
Neboť s vědomím, že se v příštích chvílích octne potupený a zneuctěný před svými poddanými a bude prostředkem ulic na odiv všem odnášen do zajetí, padl na něho strašlivý stud. Chtěl jej zakrýti starou pýchou. Zachovat alespoň zdání. A tvářit se, jako by se vše dálo z jeho svobodného rozhodnutí.
Zpráva o dlouhém pobývání cizinců u císaře a o třiceti ozbrojených vojácích v nádvoří nezůstala v okolí paláce utajena. Poblíže jeho bran se kupily zneklidněné hloučky. Co se děje? ptaly se úzkostlivě.
O ukrutnostech a čarodějných rejdech bílých ďáblů slyšely za posledních měsíců příliš mnoho, byly přec předmětem jejich denních rozhovorů. Před týdnem je viděly na jejich divokých zvířatech, slyšely z Axaycatlova paláce rachocení jejich pekelných hromů a k hrůze si ucpávaly chřípí před sirným smradem kladoucím se do ulic, který jako by vycházel z podzemního žaláře zlých králů pod kouřící se horou Iztaccihuatlem. A tlascalské lupiče a vrahy, jejichž špinavá tlapa by se bez španělské pomoci nikdy nebyla odvážila dotknouti dlažby jejich krásného města, viděly také. Pověsti skákaly od domu k domu. Ulice se plnila rozčileným lidem. A když se v bráně paláce objevila zlatá nosítka a zástupy zhlédly císařský průvod obklopený ozbrojenými bílými muži, projela jimi vlna rozhořčení, a zapomínajíce padnouti na tvář, zaujímaly výhružné postavení.
Císař kázal zastavit.
„Rozejděte se domů,“ volal na ně, „jdu z vlastní vůle do otcova paláce navštívit své přátele.“
Teprve pak váhavě padaly na tváře. O slovech císařových není dovoleno pochybovati. Ale nerozuměly. Proč bílí lidé obklopují průvod?
Cestou tak Montezuma volal na hromadící se zástupy několikrát.
Když dospěli do Axaycatlova paláce, ježícího se kopími a píkami, poslal dvořany do ulic s rozkazem, aby se davy odebraly domů, a s ujištěním, že císař jest u bílých mužů dobrovolně.
Učinil tak ze zoufalého studu? Ze strachu o život? Či to byla snaha uchránit svůj lid před krveprolitím? Nebo jiskřička naděje, že se zítra jeho osud změní? Nebo odevzdání všeho do rukou bohů…? Snad všechno to dohromady.
Španělové přivítali Montezumu se vší obřadností.
Císař se usídlil u svých nepřátel.
Dali mu z přebytku místností vybrati řadu komnat, které mu nejlépe vyhovovaly, a tam byly ihned sneseny z paláce barevné čalouny, peřím vyšívané látky, koberce z dravčí srsti, kadidelnice a vše, na co byl zvyklý, do Axaycatlova paláce se přestěhovaly ženy, které měl rád, jeho lože i kuchyně, ke Španělům přesídlili ti dvorní hodnostáři a pážata, které si císař sám vyvolil. Montezuma žil v bývalém přepychu. Ponechali mu dokonce zdání panovníka, dovolujíce mu, aby dával hromadná slyšení bosým poddaným v agávových pláštích, kastilští důstojníci se chovali s formální uctivostí, nevcházejíce k němu aniž sňali s hlav přilbice a provedli předepsanou poklonu a ani Cortés si v jeho přítomnosti nesedal, dokud k tomu nebyl vladařem vyzván.
Ale to vše bylo právě jen zdání, a každému, i Španělům i Tlascalcům i obyvatelům města, bylo známo, a dobře to věděl také sám Montezuma, kým vlastně je. Nebylo možno klamati se v tom. Před branou stála stráž o šedesáti španělských mužích a jiná, stejně silná, za ní uvnitř. Oddíl ozbrojenců, kterému velel Velázquez de Leon, byl umístěn v císařově předsíni. Čtyřicet bílých vojáků hlídkovalo ve dne v noci v paláci. A Cortés, jsa si vědom, jak mnoho na tom záleží, aby císař neunikl, sám stráže obhlížel a tvrdě trestal každé zanedbání služby, nebo i jen nedostatek bdělosti. Vojáci vzpomínajíce, jak dobře jim by-lo na světě, dokud císař mezi nimi nepobýval, byli mrzutí.
„Ze ten císařský pes raději nepošel, alespoň bychom se nemusili tak rasovat,“ křičel jednou v Montezumově blízkosti jakýsi voják, a císař, byť ne ze slov, přec z hlasu a pohledů vystihl, co asi míní. Cortés dal vojáka zmrskat.
Tak míjely dny potřebné k vykonání cesty do tierry calienty a zpět, a Montezumovi, čekajícímu s úzkostí na ten poslední z nich, letěly jako šerední ptáci. Konečně se stísněným hrudníkem se probudil do jitra, které podle jeho výpočtu mělo být ono osudné, a sama sebe se ptal, zda uvidí ještě ráno příští.
Dopoledne se v nádvoří objevil malý průvod s nosítky a Montezumovi zabuchalo srdce. V nosítkách seděl Quauhpopoca, v průvodu šli jeho syn a patnáct aztéckých pohlavárů: místodržitelovi spoluviníci.
Quauhpopoca, podle ceremoniálu bos a v agávovém plášti, byl uveden do audienční síně. Císař ho přijal studeně a předstíraje panovnický klid. Odeslal ho i jeho společníky ke Cortésovi.
Soud před malým sborem a tlumočnicí byl krátký.
Nezapírali. Na císaře se neodvolávali. Ano, oba vojáky obětovali bohům. Třetí muž brzy po svém zajetí podlehl ranám, které utržil v bitvě, a oni mrtvému uřízli hlavu.
Také rozsudek byl krátký. Všichni byli odsouzeni k smrti upálením. Teprve po vynesení rozsudku prohlásili, že jednali na rozkaz císařův.
Zprávu o odsouzení dal Cortés oznámiti Montezumovi. Zároveň s žádostí: o dříví na hranici. O vzácné dříví. O všechny oštěpy, kopí a šípy ze zbrojnic kolem chrámu Huitzilopochtliho, nahromaděné tam pro případ obrany města nebo povstání. A Montezuma nařídil, aby ty zbraně byly vydány.
Na prostranství před palácem, již mimo jeho zdi, byli vojáci zaměstnáni snášením dříví – k upálení sedmnácti lidí je potřeba mnoha šípů a oštěpů – a dokonalou úpravou hranice, která by byla důstojná jejich vzpomínky na domovinu. Mexičtí občané cho-dili kolem těch podivných příprav půl úzkostlivě, půl zvědavě, nechápajíce, co se zde bude dít, ale vojáci je neodháněli, a oni se kupili v hloučky a v shluky. Teprve když na úpatí toho kopce dřev byly snášeny otepi kukuřičné slámy, vytušili, že tu snad mají býti páleny jejich zbraně. Pak z palácové brány vyšlo všechno vojsko španělské i domorodé, vytlačilo svým spořádaným pochodem zvědavce ze středu prostranství a obstoupilo hranici. Ale vojáci nikomu neublížili, jen klidně stáli. Náměstí se plnilo zástupy. Letěly jimi pověsti. Pobuřující i chlácholící. Snad to bude slavnost a přijde císař. Což by opravdu připustil, aby byly spáleny jejich zbraně? To by bylo zbabělé, podlé, zrádné, a myslit si, nebo dokonce říkati něco podobného by byla urážka, která by mohla býti smyta jen krví. A k tomu by nebylo třeba tolik vojska. Ale k čemu by pak byla ta řada kůlů na vrcholu hranice?
Pak, po dlouhém čekání, bylo z paláce ozbrojenci vedeno sedmnáct lidí v poutech. Jak se maličko nadzvedla ramena, projela zástupem vlna. Oběti bílým bohům? Zatajil se jim dech. Pak se hlavy pomalu a jakoby nechtíce obracely k sousedům. Kdo to jsou? Zná je tu někdo? Nebo jsou to opravdu ti stateční mužové, které prý císař asi před deseti dny povolal a kteří hrdinsky bojovali proti hromům a proti pekelným zvířatům, polykajícím stovky bojovníků? Ze by je byl císař odsoudil?
Mezitím vešel Cortés do komnaty Montezumovy. Byl provázen vojákem, který nesl pouta. Velitel byl zamračen.
„Doznáním vrahů bylo prokázáno, že původcem násilností proti Španělům jsi ty, a oni že byli pouze tvými nástroji. Takové zločiny, které se u tvých poddaných trestají smrtí, nemohou zůstati bez trestu ani u panovníka.“
Rozkázal vojákovi, aby Montezumu spoutal.
Když voják s železy v ruce stanul před císařem, Montezuma na něho jen hleděl užaslýma očima. Byl tak ohromen, že se nebránil ani pohybem. Hnutímprstu ho nebránili ani zděšení dvořané. Voják, vykonávaje drsně rozkaz, spoutal panovníkovi zápěstí i kotníky na nohou.
Pak se Cortés k Montezumovi obrátil zády a hlučně odešel.
A teprve tehdy propukli dvořané ve vzlykot a pláč nad sebou i nad císařem a teprve teď, oněmělí prve hrůzou, nalézali slova, ale ne jiná leč „pane, pane, náš pane“ a „běda, ach, ach“ a „hrůza, nejstrašnější hrůza!“ Vzali jeho nohy i ruce něžně do dlaní, prolévajíce slzy, vsouvali mezi železo a kotníky jemné šátky, a napodobujíce uvázanou lišku, která nemohouc přervati řetěz, zahrabává jej alespoň do země, přikrývali pouta svými plášti, aby je nebylo viděti.
Venku dohořívala hranice. Sedmnáct kůlů se zuhelnatělými mrtvolami již spadlo, vyrazilo snopek jisker a dříví vydávalo žár už jen červený. Umřeli statečně, nenaříkajíce a příliš nekřičíce. Nestalo se nic, a bylo-li sem tolik vojska rozestaveno pro zajištění klidu, bylo to zbytečné. Překvapení bylo příliš náhlé. A Španělé podali důkaz, že také křesťané dovedou pořádati vzrušující lidové slavnosti a že pohled na lidi od chodidel pečené na živém ohni je neméně rozčilující než podívaná na srdce rvaná z rozříznutých hrudníků, ba že je zajímavější svou novotou a blízkostí jeviště. Lid, zavile mlčící, se pomalu rozcházel.
Po dokonané popravě vešel zas Cortés do císařské komnaty. Sám a již ne s očima tak tvrdýma. Poklekl před Montezumou a vlastníma rukama mu sňal pouta. Vyslovil politování nad nepříjemnou povinností, která ho zavazovala panovníka potrestat. A bývalý císař, vladař mocné říše aztécké a více než jen polobůh, byl v duši tak ubit, že za to Cortésovi poděkoval.
|
Dobyvatel: Information and licence 