This is an archive copy of wikilivres.ca as of 18 February 2017 (from the WikiTeam dump). The original site is closed.

Dobyvatel/Smutný pán

Free texts and images.
Jump to navigation Jump to search

◄ Cortésovský kousek Dobyvatel
Smutný pán
written by Ivan Olbracht
Velázquez žije ►
Dobyvatel: Information and licence


Smutný pán


Pro pojmy „smutný“ a „hněvivý“ má aztéčtina jen jediný výraz, a to je jistě příznačné pro psychologický postřeh, pro národní charakter Aztéků i pro moudrost jejich jazyka. A složené jméno Moctheuzoma znamená v překladu: smutný nebo hněvivý pán. Významový obsah tohoto slova si Aztékové uvědomovali až později, až v době, kdy je jímaly pochybnosti o dalším trvání říše, kdy přicházela k platnosti podvědomá tušení a začalo se přetřásati staré proroctví, že posledním císařem bude „smutný pán“.

A Montezuma teď smutným pánem byl. Když odmítl padnouti v obranné bitvě někde na úpatí pohraničních hor a propásl poslední příležitost v komnatě svého paláce čestně zemříti španělskými meči, nezbývalo mu opravdu jiného leč smutný hněv či hněvivý smutek, rezignace a pláč.

Je otázka, zda jeho jednání vyplynulo jen ze zbabělosti, strachu o život a z vladařské zhýčkanosti. Snad, podrobiv se Cortésovi, se domníval, že jedná státnicky moudře. O opětovných výpravách bílých tváří ke svému pobřeží věděl, zbraně Španělů znal a byl poučen o nezdaru všech pokusů, svých i tlascalských, stavěti se jim na odpor lstí nebo násilím. Snad vytušil, že říše bez železa je proti státu se železem bezmocná, a nebude-li to Cortés, který se zmocní Mexika, že to bude zítra někdo jiný. Nebo, přeloženo do jeho jazyka teologického, že bůh a bohové válčící železem, hromem, divokými zvířaty a plovoucími domy jsou mexickými bohy neporazitelní. Ale zapomněl, že vydati se Cortésovi v moc je státi se loutkou v jeho rukou a nemůže končiti jinak leč hanebnostmi. A chtěl-li snad zachrániti svůj národ před krveprolitím, nevěděl, že národ s kulturou, tradicía se ctí hlavu na popravčí špalek dobrovolně neklade. Jen zradil, a nezachránil nic. Ani sebe, ani město, ani stát, ani národ; ani své bohy ne. Ale těm zůstal alespoň věren, jsa odhodlán zemříti s nimi.

Zvykal si na vězení v Axaycatlově paláci, zvykal si i na své žalářníky, jako to činí všichni vězňové, když přec bíti hlavou o zdi věčně možno není. Přátelil se s nimi dokonce: s plavým Pedrem de Alvarado, „Sluncem“, jak mu i tady říkali, s Velázquezem de Leon, hejtmanem stráže, „zuřivým Španělem“, který ho chtěl nedávno v jeho paláci rozsekati mečem, s pážetem Orteguillou, kterého mu Cortés daroval, aby měl zvěda také v bezprostřední blízkosti císařově. Hledíval se zájmem na vojenská cvičení Španělů, z nichž každého znal jménem, hrával s Cortésem a s jeho důstojníky obvyklé v Mexiku hry, hlavně totolacve, při které se házelo zlatými koulemi do zlatého terče, a pro vítěze určoval cenu, buď zlaté tyčinky nebo drahé kameny, ale vyhrál-li sám, někomu ji dával. Když Španělé spustili na jezero novou loď, dovolili mu jeti spolu do jeho obory na druhém břehu, lukem stříleti zvěř, lapat ji sítí a několik hodin užívat zdání svobody, stejně jako mu v jeho audienční síni dopřávali těšiti se iluzí moci. Když vyslovil přání navštíviti hlavní chrám, kde tak věrně sloužíval bohům, vyhověli mu i v tom, ale poslali s ním sto padesát vojáků, zdvořile se mu omluvivše za rozkaz, který jim, žel, musili dát: aby císaře, pokusí-li se o útěk, okamžitě usmrtili. Neboť choval-li se Montezuma jako smířený a přivykající vězeň, jednali oni jako rozvážní žalářníci, kteří znají svou hlavní povinnost nenechat vzácného zajatce ani utéci, ani umřít, a vědí, že se tyto dva úkoly zároveň dají u lidí rázu Montezumova spíše zmoci přísnou vlídností než surovostí.

Aby se Cortés o císařových úmyslech přesvědčil, nastrojil mu léčku a pokoušel ho slibem, který mohl kdykoli pod nějakou „slušnou záminkou“ odvolat. Nedlouho po popravě sedmnácti Montezumových poddaných k němu vešel s Marinou a Aguilarem. Bylto týž Aguilar, který strávil několik let v indiánském otroctví a po šťastném zachránění Španěly padl na písek Cozumelu, a líbaje zemi, volal: „Bůh učinil zázrak!“ Teď se vpravoval do aztéčtiny, neboť velitel chtěl z něho míti druhého tlumočníka.

Cortés přišel k Montezumovi s laskavou nabídkou: přeje-li si, může se vrátit do svého paláce.

Ale bývalý otrok Aguilar, pociťuje v mysli jakési usedlé tam zbytky posvátné hrůzy před svým výsostným pánem, zapomínaje na disciplínu a touže prokazovati službičky, vrtěl za Cortésovými zády prudce rukou a dával znamení, aby císař nepřijímal, že je to lest.

A nebyla to věru jeho rada, která způsobila, že Montezuma smutným pohybem hlavy odpověděl: „Ne.“

Styděl se vrátit k svému národu. Bál se chvíle, kdy by se měl objeviti v jeho středu zneuctěný, potupený a vzbuzovat útrpnost. Hrozil se marného boje. Dovedl však vyjádřit jen tuto poslední příčinu:

„Moji šlechtici mi nejednou nabízeli, že urážky na mně pomstí zbraněmi, a kdybych byl zas mezi nimi, bylo by mi zatěžko zabrániti tomu a zachránit město před krveprolitím a zmatky.“

Cortés byl nadšen. Rozpjal s rozzářenou tváří náruč.

Učinil rychlý krok a sevřel Montezumu v objetí.

„Miluji ho jako bratra,“ volal, „a každý Španěl bude ze všech sil usilovati o jeho blaho, stejně jako on dbá blaha našeho.“

Zajisté, bylo to jen divadelní gesto a Marinin překlad pouhá hra. Ale ne výhradně. Bylo v tom i kus nadšení opravdového. Že Montezuma odolal pokušení. 2e hledaje u nich ochranu před svým lidem, vydává se jim úplně v moc. Že jim tak ulehčuje práci. A ještě něco v tom objetí bylo: Cortés, tvrdohlavý, umíněný, ješitný, který vždy, i v maličkostech, probíjel své a svého dosahoval, vzpomněl si na scénu na hrázi před branami Mexika, kdy král iztapalapanský a král tezcucký, chráníce císaře před zneuctěním, zabránili veliteli obejmouti ho. Hle, a za tři neděle se postavení tak změnilo, že Cortésovo objetí znamenalo milost. Jeho vojáci, mluvíce o hubičce, kterou Montezuma už nedostane, se mýlili.

Španělé si Montezumovo neutíkání a neumírání vykupovali levnými laskavostmi a on jejich přísnou vlídnost dary. Rozdával a rozhazoval plnýma rukama. Když Cortés viděl, jaký náklad vyžaduje vydržování vojska, rozhodl se šetřit. Rozkázal proto propustit část služebnictva, kterého měl každý Španěl kolem sebe nadbytek, a dovolil vojákům jen jednoho sluhu nebo služebnici. Montezuma se mu pro tuto šetrnost, která se nesluší na panovnický dvůr, smál, dal jeho rozkaz odvolat a zvýšil vojákům dvojnásobně žold. Byl k nim i jinak štědrý, rozdávaje zlato a kameny při kdejaké příležitosti a kdekomu. Vyjevená soldateska pokládala beztak celý Axaycatlův palác za svou kořist, drze se potloukala po komnatách, i po těch vyhrazených císaři, kradla, nač přišla, a nikdo z dvořanů neměl odvahy vyháněti ji, protože dobrodruzi měli hned zuřivé oči a ruce na jilcích. Jednoho vojáka, přistiženého při krádeži Montezumových šperků, chtěl dáti Cortés potrestat. Ale císař tomu zabránil: „Se zlatem a jinými věcmi mohou Španělé nakládati podle své libosti, jen ať šetří těch, které náležejí bohům.“ Takové přísliby netřeba vojákům opakovati dvakrát, a vzápětí rozkradli císařský sklad oděvů a do svých příbytků roznesli mnoho centů látek, aby se mohli před milenkami naparovat štědrostí. „Co jsem dal, nikdy neberu zpět,“ řekl Montezuma, když mu to žalovali.

Byl-li palác jejich kořistí, byl pro ně Montezuma jen divochem, pohanem a požíračem lidského masa. Bylo pro něho zvlášť velkou milostí, že směl ještě žít, ač už dávno patřil na hranici, prokazovali mu příliš nezasloužené cti, když od něho přijímali darem zlato, které si prostě měli vzíti, a ještě mu děkovati za to, co podle všech božských zákonů nikdy neby-lo jeho, nýbrž náleželo počestným křesťanským duším. Nedávno v Montezumově blízkosti křičel jakýsi voják něco o psu a pojití.

Teď podruhé mu jiný dobrodruh řval už do obličeje a jeho vlasatá a vousatá hlava se podobala té, na níž aztécký vladař poprvé viděl bílou tvář. Vojákovi sice bylo v dalších urážkách zabráněno, ale císař na ně nedovedl odpovědět jinak, než že se rozplakal. On, který dal kdysi od svého dvora odstraniti všechny, kdož nebyli dosti vznešeného rodu, aby mu směli sloužit! Když se o příhodě dověděl Cortés, rozzlobil se tak, že rozkázal, aby byl voják oběšen. Jistě, je třeba Montezumu tisknout až do prachu, zkrušit ho tak, aby se stal v rukou Španělů zcela vláčný, učiniti ho u národa opovrhovaným, aby za svou jedinou záštitu musil pokládati Španěly, ale to právě smí dělat jen Cortés, který ví, kdy a co je politicky účelné, a ne lecjaký otrapa, který tím může hatit velitelovy plány. Ale přišli španělští důstojníci a žádali na Montezumovi, aby přiměl Cortése rozsudek zrušit. Císař tak učinil a velitel změnil trest oběšením v trest zmrskáním. Přišli podruhé s požadavkem, aby i ten byl zmírněn. Ale Montezuma řekl: „Ne. Kdyby někdo z mých lidí tak urazil Malincha, jednal bych stejně.“

Tak žil aztécký císař.

Cortés zatím uskutečňoval své plány.

První jeho starostí bylo zajistit bezpečnost vojska. Již výstup na Huitzilopochtliho pyramidu a pohled na Mexiko mu potvrdil, že se toto město uprostřed jezera dá proměnit v past, z níž snad může uniknouti vodní myš nebo pták, ne však vůdce s poklady, děly, koni a sedmi tisíci vojáky. Z Mexika vedou ke břehu tři několikamílové hráze, z nichž ta jižní se rozděluje ve dvě. Ale vedou jen na severní, západní a jižní břeh, východně od ostrovního města se prostírá jen jezerní pláň. Hráze jsou přerušovány mosty, aby pod nimi mohla proudit voda a proplouvati čluny. Budou-li mosty strženy, stane se přechod po hrázích nesmírně těžký, ne-li zhola nemožný. Zbývá jen cesta po vodě. A nutno tedy zabezpečit alespoň ji.

Španělští důstojníci, někdy s velitelem, někdy bez něho, navštěvovali pravidelně Montezumu po snídani,kdy ze spousty zlatých mis, předkládaných mu jeho dívkami, pojedl několik soust ovoce a zeleniny. Přicházeli se mu poklonit, a neusmívajíce se přitom, otázati se ho na jeho rozkazy. Při jedné takové ranní návštěvě zahájil Cortés rozmluvu o lodích. Montezumu velmi zajímala. Dovede si císař představit lodi poháněné větrem, jakých užívají Španělé, a nepřál by si viděti jeden z takových plovoucích domů, jak mu jej vymaloval na pobřeží jeho písař? Měl by nějaké námitky, kdyby Cortés loď postavil? Ne, Montezuma neměl, naopak, dal ochotně veliteli k použití své lesy a dělníků, kolik bude zapotřebí. Cortés přikročil ihned k dílu. Rozkázal technickému veliteli svých oddílů, Martinu Lopezovi, zkušenému staviteli plavidel, vybudovati dvě hončí lodi dosti velké, aby mohly přes jezero přepraviti španělskou posádku, zbraně a poklady. Dal z Villy Ricy dopraviti lanoví, plachty a potřebné železné součástky, které byly moudře zachovány ze zničeného loďstva.

A byly to právě tyto dvě nové hončí lodi, které na své první plavbě vezly Montezumu s jeho dvorem do císařských obor na hon. Když s třepetající se královskou kastilskou vlajkou na stožáru, a nabírajíce plnými plachtami vítr, rozletěly se po jezeře a zanechávaly za sebou černo zvědavých indiánských člunů, jaly se páliti ze svých čtyř švihovek, chrlily do jasného dne hromy a kouř, kladoucí se na hladinu, a plnily tak několikerý úkol: skládaly zkoušku způsobilosti, šířily hrůzu ze španělské moci a vezly císaře za chvílí radosti a iluze svobody.

Lodi se ovšem nebudují přes noc, než byly dostavěny, staly se ještě jiné věci, a Cortés měl starostí mnoho. Nešlo jen o bezpečnost armády mexické. Běželo také o zajištění týlu. A nebezpečí zezadu se bál velitel nejvíce. Teď byl již přes rok z domova, bez jakýchkoli zpráv dobrých či zlých, ale nedalo se předpokládati, že by don Diego Velázquez nežil, a Cortés znal příliš dobře svého nepřítele, jeho zištnost, ctižádostivost, lstivost a jeho vliv u dvora, aby se směl domnívati, že v Santiagu a v Santo Domingu nepracuje a u královského dvora neintrikuje. Byl to nepřítel rovnocenný, a byl-li o trochu pohodlnější a méně chytrý, byl zato vlivnější, a co hlavního, měl za sebou zákon. Či byly tyto nevýhody odstraněny velkým darem, který velitel poslal králi Karlovi, muži stejně chtivému a lakomému? Výraz pro vděčnost v habsburském slovníku zaznamenán není a naděje na další zlato kyne králi stejně tak od Velázqueze jako od Cortése. Co se stane – a patrně se to opravdu stane –, připluje-li Velázquez s vojskem mnohem silnějším, než jaké mohl sehnati on, soukromník, zmocní-li se Villy Ricy a potáhne na Mexiko? Zbývá tedy zajistit také Villu Ricu de Vera Cruz!

Cortés to činil. Na místo padlého Escalanta jmenoval nového místodržitele a mezi přístavem a hlavním městem zařídil trvalé spojení. Ale z pobřeží docházely zprávy ošklivé, místodržitel byl surový kořistník, a třebaže nemohl nevědět, jak právě v této době záleží na dobré shodě se spojeneckými kmeny, dřel domorodce dávkami a robotami, takže v kraji vznikaly nepokoje. Cortés velitele sesadil a do Villy Ricy, ač ho postrádal velmi nerad, poslal mladého Gonzala Sandovala, svého krajana, kterého si den ode dne více vážil. Také tamní nedosti chráněný přístav, ač nejlepší, jaký se dal nalézti, působil starosti, bylo třeba obávati se, aby zimní vichřice nevyrvaly z kotev lodi a nehodily je na břeh. Té závadě odpomohl ochotný císař. Rozkázal z archívu přinésti mapy s dosti přesně zakreslenou pobřežní čarou a Cortés si na nich přibližně vybral místo, kde by chtěl míti přístav. Do tierry calienty bylo vysláno deset Španělů znalých plavectví a ti prozkoumali přes třista padesát kilometrů na jih od Villy Ricy až k ústí Coatzacoalca a k místu, které jediné vyhovovalo všem podmínkám. S oddílem sto padesáti lidí, většinou spolehlivých domorodců, byl tam vypraven Velázquez de Leon, aby vybudoval pevnost. A Montezuma, jehož osudem se stalo vydávati proti sobě a svému národu nové a nové zbraně, daroval Španělům velký pruh úrodné země, o níž později velitelcísaři Karlovi napsal, že má cenu dvaceti tisíc unci zlata.

Tak se Cortés kolísal mezi starostmi o zajištěni týlu a o bezpečnost své armády mexické. Jeho postavení se zajetím císaře sice zlepšilo, ale nic se nezměnilo na skutečnosti, že tu se svými Kastilci trčí jako obtížné těleso, tříska nebo úlomek hrotu, v cizím a nadto silném organismu. A vývoj dalších událostí přehlédnouti nedovedl. Nebylo zcela jisté, zda se zítra poměr mezi ním a Montezumou nepřevrátí, to jest, zda se zajatcem nestane on a císař jeho protektorem, nebo co horšího, zda se nestanou zajatci oba dva, ať už vzbouřeného národa, či Velázquezovými – přitrhne-li.

Nebylo lze vylučovati ani možnost první. Národy se nevzdávají tak rychle jako panovníci, a známky odporu se počínaly již jeviti. Odboj proti vetřelcům organizoval král tezcucký Cacama, syn proroka zániku říše Nezahualpilliho, statečný a sebevědomý pětadvacetiletý muž, týž, který s králem iztapalapanským Cuitlahuou zabránili Cortésovi aztéckého císaře obejmout. Cacama, který v korunní radě hájíval názor, že jest třeba cizince, kteří se vydávají za vyslance zámořského krále, přijmouti se všemi poctami, teď, když se přesvědčil, kdo jsou a co chtějí, byl rozhodnut nepoddávati se bezvládně jako mrtvola nebo jako císař, a to je vlastně jedno a totéž, nýbrž s nepřáteli bohů i lidí, s vrahy a lupiči bojovat, a buď je pobít, Malinchovi vyrvat jeho sprosté srdce a předhodit je Huitzilopochtlimu, nebo čestně padnout sám. Dorozuměl se s císařovým bratrem, králem iztapalapanským, a s králem tlacopanským a ti projevili s odbojem souhlas. Šlechta obou spojeneckých zemí vidouc, že se Cortés s Mexikem nespokojí, a až se ho s Montezumovou pomocí zmocní docela, že napadne země jejich žádala boj a nepochybovala o vítězství. Budou-li Španělé a jejich Tlascalané napadeni z Tezcuca i z Tlacopanu a roznítí-li zároveň císařův bratr Cuitlahua povstání v Mexiku, není síly, která by trojnásobnému útoku z vnějška i vnitra dovedla čelit.

Ale když se začalo tajně vyjednávati s pohlaváry aztéckými, ukázalo se, že jsou mnohem méně stateční než jejich spojenci. Většina jich se zdráhala podniknouti cokoli bez rozkazu císařova a proti jeho vůli.

„Náš ‚smutný pán‘ už nemá žádnou vůli,“ odpověděl jim Cacama, „jeho vůle je vůle Malinchova a jeho rozkazy jsou rozkazy Malinchovy.“

Zpráva o vyjednávání se nemohla nedostati k vědomí Cortésovu. Odebral se k Montezumovi a oznámil mu, že se hodlá vojensky odebrati na protější břeh jezera, aby spiknutí v Tezcucu ulil krví dříve, než se rozroste v požár. Císař před násilím varoval. Cacama je muž plný energie, který se boje nezalekne, opírá se o silnou vojenskou moc, a podaří-li se zdolati ho, může se tak stát jen po zoufalém boji a velkém krveprolití.

Cortés se tedy pokusil s Cacamou vyjednávati. Poslal vyslance se vzkazem. Dostal zdvořilou, ale odmítavou odpověď. Druhý Cortésův vzkaz, odvolávající se na svrchovanost kastilského krále, již vyhrožoval. Cacama odpověděl: „Neuznávám žádnou takovou svrchovanost. O španělském panovníkovi a jeho národě nic nevím a také o nich nic vědět nechci.“ Pak do Tezcuca vyslal posla Montezuma s vlídnou výzvou, aby se synovec dostavil do Mexika, že se pokusí neshody mezi ním a Španěly odstranit sám a že se ke Cacamovi zachová jako starý přítel. Odpověď králova císaři byla stejně hrdá a důstojná jako Cortésovi: „Přijdu-li do tvého hlavního města, přijdu jen proto, abych vysvobodil z otroctví je, tebe a naše společné bohy. Neobjevím se se založenýma rukama, nýbrž s mečem v nich, abych vyhnal hnusné cizince, kteří tak potupili naši vlast.“

Co zbývalo Cortésovi? Vrátit se k původnímu plánu, či spíše jen vyhrůžce pronesené před Montezumou? Vzpomínal na bitvu u Tabasca, jižjiž ztracenou a vyhranou v poslední chvíli pouze překvapením z neznámých jezdců; myslil na válku tlascalskou, plnou ztrát, které se teprve ponenáhlu objevují, na boje, v nichž by byl jistě podlehl, kdyby byly Xicotencatlovy nervy vydržely jen ještě maličko. Ale říše aztécká nebyla ani Tabasco, ani Cempoala, ani Tlascala, ani Cholula. Krátká cesta přes Jezero do Tezcuca by se mohla státi výpravou za smrtí. Pomoci může Jen Montezuma.

Císař tak opravdu učinil. Prvním krokem do zajetí určil svůj pád sám, a teď se sunul dolů tak rychle, že se už zastaviti nedovedl. Ani před podlostmi.

„Nezačínej válku,“ řekl Cortésovi, „je příliš nebezpečná. Mám na tezcuckém dvoře lidí, kteří tajně pracují v mém žoldu, a zařídím to sám.“

Krátce potom byl Cacama vyzván k noční schůzce do osamělého letohrádku, stojícího na jezerním břehu poblíže Tezcuca. Bylo mu z protějšího břehu vzkázáno, že přibudou někteří tenochtitlánští šlechtici, ale ti že nesmějí být viděni a do královského paláce se odvážiti nemohou. Cacama na schůzku přišel v průvodu toliko dvou dvořanů. A z těch byl jeden důvěrníkem Montezumovým. Dostavila se také větší skupina Tenochtitlánských. Král před nimi rozvinul plán vzpoury. Vyptali se na podrobnosti, na branné síly, na účastníky. A když všechno věděli, obstoupili záludně Cacamu, chopili se ho, povalili. Spoutaného v připravené lodici dopravili do Mexika.

Před soudnou stolicí Montezumovou si zachoval hrdost. Předem se vzdávaje naděje na milost, odmítl vyslechnout jak výtky, tak rady bratrancovy.

„To, co jsi učinil,“ řekl mu, „je zrádné a zbabělé, je nedůstojné tvého bývalého jména a k hanbě královskému rodu, z něhož pocházíme.“

Montezuma odevzdal syna Nezahualpilliho Cortésovi. Ten ho dal do okovů a uvěznil.

Schytati ostatní spiklence nebylo již nesnadné. Montezuma, ve svém paláci loutka, byl mimo jeho zdi ještě stále mocný, tradice je setrvačná, a poddaní byli přesvědčeni, že jejich velký císař ví, co dělá a proč to dělá, a nemůže učiniti nic, co by nebylo k prospěchu vlasti a jich. Na jeho rozkaz byli hodnostáři do spiknutí zapletení pozatýkáni a dopraveni v poutech do Mexika. Ve svých zahradách byl zatčen také bratr císařův, král iztapalapanský Cuitlahua, štědrý hostitel Cortésův, a uvězněn v Axaycatlově paláci. Montezuma snesl již všechno.

Spiknutí bylo zdoláno. Překážka odstraněna a dveře k dalším Cortésovým krokům otevřeny dokořán. Neváhal jimi vejiti.

Navrhl Montezumovi, aby svrchovanost kastilského krále nyní uznal také ve vší formě. Požadavek se zdál pochopitelný, císař už při první audienci Španělů prohlásil, že vládne toliko jménem velké a vznešené bytosti, sídlící za mořem, panovníka španělského, a bylo zatěžko zpěčovati se formě. Neměl námitek ani proti její slavnostnosti. Vyhovuje Cortésovu přání, aby inscenace tohoto státního aktu byla co nejokázalejší, svolal všechny kaziky i z krajů nejvzdálenějších.

Tak se v určený den sešel v audienčním sále Axaycatlova paláce před císařským trůnem, dvorními hodnostáři a slavnostně oděnými španělskými důstojníky rodový a mocenský výkvět aztécké říše. Ne už bosý a v žebráckých pláštích z agávových vláken, nýbrž v pestré nádheře svých krojů a ozdob. A k nim zpod baldachýnu ze zeleného peří protkávaného smaragdy a perlami a z trůnu zářícího zlatem a tyrkysy promluvil teolog a císař Montezuma:

„Všem vám jest známo prastaré podání o velké bytosti, která kdysi vládla touto zemí a při svém loučení slíbila, že se jednou vrátí, aby se znova ujala vlády. Ta chvíle nyní přišla. Bílí mužové připluli ze strany, kde vychází slunce, a z druhého břehu moře světa, kam se uchýlilo dobré božstvo. Byli vysláni svým pánem, aby jeho bývalé poddané zas vyzvali k poslušnosti. Jsem odhodlán jeho nadvládu uznati. Po dlouhá léta, po která jsem seděl na trůně svých otců, jste mi byli věrnými poddanými. Ted doufám, že mi podáte poslední důkaz své poslušnosti tím, že také vy uznáte velkého panovníka ze zámoří za svého pána a že mu budete stejně odváděti daně, jako jste to dosud činili mně.“

Poslední slova pro selhávající hlas už sotva domluvil. Z očí se mu vyřinuly slzy. Stékaly po nepohnutých tvářích.

Kazikové stáli zaraženi. Hleděli k zemi. A odvážili-li se na vteřinu spočinout očima na svém pánovi, viděli bledou tvář a za zkalenými zornicemi bez pohledu jen smutek. Také oni znali prastaré podáni o Quetzalcoatlovi. Také oni vyprávěli svým dětem o zlatém věku, který nastane Anahuacu, až se dobrý bůh vrátí. Ale jeho příchod si představovali jinak.

V audienční síni trvalo nepohnuté ticho.

Když se ujal slova jejich mluvčí, zněl jeho hlas sklesle:

„Tvá vůle byla nám vždy zákonem. Jest nám zákonem i nyní. Věříš-li, že cizí panovník je bývalým vládcem naší země, jsme ochotni uznati ho za něho.“

Ne více.

A pak do nového ticha zazněl jasný hlas Marinin, jediné ženy přítomné obřadu. Vyzvala pohlaváry, aby složili přísahu a hold španělskému králi.

Skládali je jeden po druhém do rukou Cortésových. Za stolem seděl španělský písař, pod holdovací přísahu zaznamenával jejich jména a sdělával obšírný protokol slavnostního shromáždění. Ten, až jej podepíší přítomní Španělé, bude zaslán přes moře králi.

Kazikové se rozcházeli z Axaycatlova paláce. Když byli v průvodu svých družin neseni k domovům nebo do hostinných paláců přátel, seděli zachmuřeni a při houpavém rytmu nosítek myslili na to, jak oznámí zprávu o nastávajícím zlatém věku Quetzalcoatlově svým poddaným. A jak oni ji přijmou.

Vše ostatní byl už jen následek památného obřadu. Domníval-li se některý z pohlavárů, že jeho jméno pod holdovací přísahou je něčím více než podpisem na dlužním úpisu, mýlil se. Teď už se mohlo započíti s drancováním země ve velkém, cestou zcela zákonitou. Montezuma propůjčil Cortésovi své výběrčí a ti v průvodu kastilských vojáků protahovali městy a vymáhali daně. A za několik neděl se vraceli se soupisem ušlechtilých i užitkových kovů, látek, kakaa, oleje, cukru, kukuřice a všeho toho, čím se platí daně. Zásoby jsou shromážděny ve skladištích městských kaziků a mohou býti postupně na zádech nosičů nebo po člunech dopraveny do Tenochtitlánu.

Zazděný poklad stamilionové ceny podle lidského božského práva náležel ovšem také Španělům, a poradil-li Cortés císaři, aby jej daroval kastilskému králi, byla to jen zdvořilá forma násilí, a Montezuma se ani příliš nepodivil, že Španělé o jeho tajemství vědí.

„Lituji jen, že poklad není větší,“ řekl, „vezmi si jej, Malinche, a dej do vašich letopisů zapsati, že tento dar poslal vašemu pánovi Moctheuzoma.“

Kdyby tomu bývalo tak, jak si císař představoval, byl by se stal Karel V. vlastníkem největšího pokladu na známém tehdy světě. Podle villarických zákonů mu však náležela jen pětina toho bohatství. A události se vyvinuly tak, že ani tu pětinu nikdy neviděl.

Poklad byl schráněn několika generacemi aztéckých panovníků a z něho pocházela také většina darů, posílaných postupně Cortésovi. Když byl poklad vynesen ze své skrýše a přepočítáván, vydalo jen zlato tři velké hromady, částečně v nezpracovaných zrnech, dílem v prutech, ale hlavně v uměleckých předmětech, na nichž kombinace zlata, perel, drahých kamenů a prací z peří vzbuzovala údiv Evropanů jemností a vkusem. Stříbra bylo poměrně nemnoho. Látkám věnovali Španělé pozornost jen malou. Z Azcapotzalca, města zlatníků, byli povoláni řemeslníci zvláště dovední, a ti plné tři dny rozbírali skvosty a slévali zlato v pruty, ponechávajíce jen předměty výjimečně krásné. Na pruty byl ražen královský znak.

Dělení se neobešlo beze sporů a hidalgové poskyt-li císařskému dvoru lecjakou zajímavou podívanou a mnoho látky ke klevetám. Mezi strážcem pokladu Mexiou a rytířem Velázquezem de Leon, obviňovaným, že ukradl několik neznačkovaných stříbrných mis, došlo k divokému výstupu, při němž byly taseny kordy, a dříve než mohl Cortés zakročit a oba šlechtice dáti zatknout, padlo několik krvavých ran. Dělení bylo také znesnadňováno tím, že Aztékové neznali váhy a že si je Španělé musili jen od oka a bez valného zřetele na přesnost vyrobit, ale konečně se hidalgové – k mužstvu mnoho nepřihlížejíce – přec jen jakžtakž dohodli. Pětina královského podílu byla určena 32 400 pesy de oro. Zlata odhadnuto na 162 000 pesos de oro kromě klenotů drobnějších, Cortésem oceněných na 500 000 dukátů. Stříbra, hlavně v mísách a nádobách, bylo za 250 hřiven. Pětina kořisti byla se zřetelem na villarické plné moci, právní hodnoty arci velmi pochybné, přiznána Cortésovi. Kromě toho obdržel odškodnění za výdaje spojené s výpravou a pro kubánského místodržitele náhradu za ukradené mu loďstvo. Část pokladu byla dána posádce villarické. Jízda a střelci dostali dvojnásobný žold. Než došlo na prosté vojáky, ukázalo se, že na ně nezbylo více leč na každého sto pesos.

Bylo z toho malé vzbouření. Vojáci nechtěli podíly přijmout. Obviňovali důstojníky veřejně z krádeží, rozebrali si prý poklad dříve, než byl dělen, a ošidili nejen je, nýbrž také krále. Cortés musel zakročovati ve veřejném shromáždění.

Cožpak jsou loupežníci, aby se rvali o kořist? volal na ně rozhorleně, pokládaje patrně rvačky o ni za privilej hidalgů. Zapomněli, že jsou rytíři svatého kříže a že jim na prvém místě musí jíti o víru a povinnost? Dělení bylo spravedlivé. Jeho podíl mu byl poskytnut na základě jeho plných mocí, ale pokládají-li jej za příliš značný, jest ochoten rozděliti se s nimi jako nejchudší voják. Nezáleží mu na zlatě, a je-li mu v tomto jeho postavení vítáno přec, je to jen pro jejich dobro a pro svatou věc, o kterou bojují. Trochu zlata více či méně vůbec nic neznamená, když celá země se vším nesmírným bohatstvím, se vší půdou, se všemi zlatými a stříbrnými doly přece jen čeká, aby se o ni rozdělili.

Ano, vojáci znali tyto Cortésovy řeči o pokladech, které tentokrát ještě dostane on, ale příště už oni. Křičeli, reptali, prokleli chvíli, kdy se dali vylákat z Kuby, ale nakonec jim přec jen nezbylo leč mlčet a dělati, co chtěl velitel. Co také měli počíti, když je Cortés měl tak účelně rozděleny jedny proti druhým a v záloze Tlascalce, které nezajímalo zlato, nýbrž jen potraviny a oděvy? Ti byli ochotni kdykoli postaviti se za Malincha a za Tonatiuha, manžela jejich princezny. Kastilští žoldnéři mručeli jen do vousů nádavky jako už tolikrát, ale pak s kyselými tvářemi sto pesos de oro shrábli přec.

Odškodňovali se tím, že vybíjeli své bojovné pudy sami na sobě. Rozřezali několik starých bubnů, na jejich bláně namalovali karty, a se vší španělskou náruživostí se dali do hry. A ta neponechává místa ničemu jinému. Důstojnický sbor už obavy z revolt míti nemusil. Milenky byly zapomenuty. Kolem bubnů a na okrajích loží se sedávalo dlouho do noci a za plápolu loučí planuly také tváře, zarytě se zoufalo, docházelo ke rvačkám, prohrávaly se hromádky zlata, které už ani zlatem nebylo, nýbrž roztavenou vášní, a jen ti se srdci zcela sprostými, ukrádajíce peníze ze hry, běhali ráno po zlatnících, aby své výhry proměňovali v zlaté řetězy a už nikdy nehráli. Rozčilení s pokladem bylo překonáno. Žil sice, střídal své majitele nebo se scvrkal, ale nikoho už nevzrušoval. Život vojenský je jiný než ostatní, nemáš-li dnes nic, jako jsi nic neměl včera, můžeš míti zítra všechno, a budeš-li pozítří ležet bradou vzhůru, také na tom mnoho nezáleží.

Cortés přikročil k uskutečňování plánů dalších. Jeho vojáci ať se zatím ještě baví.

Věděl, že dobyvatel nesmí ustati v tlaku, že nesmi překvapenému poskytnouti čas, aby se vzpamatoval, na tom všechno záleží, neboť začne-li se s protivníkem smlouvati, váhat a odpočívat, učiní lépe, vyklidí-li mu pole nadobro. Bylo tedy na čase znova vykročiti dopředu. Cortés se rozhodl učiniti tak na místě nejnebezpečnějším. V odhodlání vnutit Aztékům křesťanství. Ve věci náboženství nebylo ještě dosaženo vůbec nic, všechny pokusy pátera Olmeda vyznívaly naprázdno, krvavé oběti se před očima Španělů konaly dál a Aztékové si také našli utkvělou formuli, jíž odpovídali po sté a tisícáté a kterou se nedalo hnouti: „Víme, že váš bůh je dobrý, ale naši bohové jsou také dobří.“ A přec: dokud Cortés neprovede svou právě zde, jsou všechny jeho dosavadní úspěchy jen zdánlivé, protože jak církev, tak katolický král budou od něho žádati vyúčtování nejprve ve věci náboženství. Španělé meškali v Mexiku již půl roku. Nebylo lze déle otálet.

Jednoho jitra navštívil Cortés s několika rytíři Montezumu. Oznámil mu, že křesťané už nemohou déle trpět, aby směli své náboženské obřady vykonávat jen v úzké uzávěře svého bydliště, že naopak chtějí světlo víry šířiti daleko a poskytnouti lidu neomezenou účast na požehnání křesťanství. Žádají proto, aby jim byl odevzdán jeden z hlavních chrámů jako jediné místo, na němž se sluší konati v přítomnosti celého města bohoslužby.

Montezuma se zřejmě polekal. Přiblížila se tedy nejosudnější chvíle jeho života! Zbledl. A tehdy jako by se byl na svém neustálém sestupu náhlým nárazem zastavil.

„Proč chceš, Malinche,“ pravil, „hnáti věci do krajností, vyzývati pomstu bohů a vnášeti vzpouru do mého lidu, který zneuctění svých chrámů nikdy nestrpí?“

Cortés viděl, jak je panovník rozrušen. Ze je chvíle velmi vážná. Ze se Montezuma chystá k obraně. On, který vydal bez boje své poklady, říši, svobodu, čest, své bohy že nevydá.

Cortés, pozoruje chvíli zbledlou císařovu tvář, dal svým důstojníkům znamení, aby z komnaty odešli. Ponechali ho o samotě toliko s vladařem a tlumočníkem Aguilarem. A velitel se jal mluvit. Naléhavě a vemlouvavě, jak to činil v shromáždění svých vojáků, hlasem plným energie, dobré vůle, upřímnosti, hrozeb a lstí.

„Vynasnažím se ze všech svých sil,“ pravil mezi jiným, „aby se mí bojovníci ve svých požadavcích mírnili, a učiním vše, co jest v mé moci, aby byla zachována dobrá shoda. Žádám jen o jeden jediný chrám. Ale kdyby mi neměl býti povolen ani ten, byl bych nucen sáhnouti k násilí a obrazy tvých nepravých bohů v přítomnosti celého města svrhnout. Nebojíme se o své životy, a třeba je nás málo, bdí nad námi ruka pravého Boha.“

Zachmuřený císař na to odpověděl málo: „Promluvím o tom se svými kněžími.“

Kněžská porada se rozhodla Cortésovi ještě jednou ustoupit. V aztécké říši mělo tak mnoho a tak rozličných bohů svatyně, že nebylo vážné příčiny neposkytnouti pohostinství ještě jednomu podle zásady váš Bůh dobrý a naši bohové dobří. Ale zkušenosti se stupňovanými požadavky cizinců byly už příliš značné, aby někdo směl doufat, že Cortés ve svém tlaku ustane. Přes vzrůstající pobouření byl chrám ke křesťanským bohoslužbám poskytnut přec.

Lidé se za událostmi opozdívají, a když se jednoho dopoledne otevřela brána Axaycatlova paláce a z ní vyšlo procesí s kněžími, korouhvemi, vojenskými hodnostáři v slavnostních oděvech a za nimi se spořádanými řadami vojska španělské i tlascalské měli to obyvatelé Mexika jen za zajímavou podívanou, o kterou, ať už se vztah jejich kaziků, šlechticů, výběrčích daní a jiných mocných pánů ke Španělům vyvíjí jakkoli, by rozhodně bylo škoda přijíti. Chtiví zábavy putovali tedy s procesím, a když za církevních zpěvů vystoupilo na pyramidu, poklekli spolu a do slavného Tedeum pátera Olmeda a licenciáta Diaze zapěli poněkud disharmonické melodie k poctě Boha cizího i bohů svých. O nesnášenlivých bozích předtím ještě nikdy neslyšeli.

Ale v příštích dnech bylo v paláci pozorovati změněnou náladu. Císař byl zamyšlen, málo vycházel, a místo aby obvyklé styky se Španěly vyhledával, stranil se jich. Na dvoře se objevovalo mnoho šlechticůa konaly se důvěrné schůzky, kterých se nesměl účastniti ani Montezumův oblíbený panoš Orteguilla, protože už uměl příliš mnoho aztécky. Něco se dálo. Císař se k něčemu připravoval. Velitele to naplňovalo podezřením.

Za několik dní byl obeslán do císařských komnat, a také formálně se povolání podobalo spíše rozkazu než výzvě k přátelské schůzce. Dostavil se k panovníkovi s velitelem stráže Olidem a několika důstojníky. Montezuma ho přijal zdvořile, ale chladně. Císař mluvil jinak než obvykle a zdálo se, jako by mu byla vštípena nová, cizí, u něho nezvyklá rozhodnost.

„Vše, co jsem očekával, se vyplnilo. Bohové mé země byli zneuctěním svých chrámů uraženi a pohrozili kněžím, že z města odejdou, nebudou-li z něho cizí rouhači vypuzeni, nebo spíše nebudou-li za trest za své zločiny obětováni na oltářích. Oznamuji vám to jen ze starosti o vaši bezpečnost. Staráte-li se o ni také vy, ihned ze země odejděte. Potřebuji zvednout jen prst a postaví se proti vám se zbraní každý Azték.“

To byla mluva zcela nová. Té od Montezumy ještě neslyšeli. O upřímnosti Montezumovy řeči nebylo třeba pochybovat.

Cortés příliš ovládal své nervy, aby dal najevo, jak byl překvapen. Císařova odpověď se rovnala vyhnání z města. A zmatkům a bojům, jejichž nebezpečí nedovedl ani dohlédnouti.

Co činit? Násilí nebo lest? Cesta lsti se v tomto postavení zdála schůdnější. Cortés se rozhodoval rychle. Klidně odpověděl, že by litoval, kdyby měl odcházeti z Mexika nyní, poněvadž nemá lodí, na nichž by se mohl přeplaviti do domoviny. Kdyby toho nebylo, nestálo by jeho odjezdu ze země nic v cestě. Ale velmi by želel, kdyby při odchodu příliš náhlém byl nucen sáhnouti k opatření, jehož si nepřeje, totiž k nutnosti vzíti císaře s sebou.

Vyhrůžka Montezumu zarazila.

„Jaké doby potřebuješ,“ ptal se, „aby lodi byly vybudovány?“

Cortés udal lhůtu.

„Dobře tedy! Pošlu na pobřeží dostatečný počet řemeslníků, aby pod španělským vedením stavěli lodi. A zatím uplatním všechnu svou moc, abych udržel hněv lidu ujištěním, že bílí mužové odejdou ze země ihned, jakmile bude postaráno o prostředky k tomu.“

Císař splnil, co slíbil. Do Vera Cruzu byli z hlavního města posláni tesaři, kteří ihned počali pod dozorem kastilských stavitelů mýtit lesy a připravovati stavbu lodí.

Aby Španělé ze země zmizeli? Nikterak! To Cortés získával jen čas a jeho stavitelé měli rozkaz práci co nejvíce zdržovat… Ale čeho se mohl nadíti od času? A več doufal?

Ze pomoc od císaře Karla v poslední chvíli přec jen přijde?

Bylo tomu bezmála už deset měsíců, kdy loď se zlatým nákladem odjela do Španělska. Proč se nevrací? Měla zde dávno být! Je přec už počátek května. Nezahynula jeho loď v bouři na oceáně a neleží jeho nádherný poklad někde na mořském dně, aniž o něm kdo ví? Nebo ho snad Habsburk místo odměny za všechny jeho poklady zradil?

Za takovýchto nejistot se stává čekání trapným, obzvláště když týdny uplývají a postavení v Mexiku se den ze dne zhoršuje přes to, že Montezuma, jak se zdá, slovo plní a své Aztéky prozatím ještě drží na uzdě.

Ale i tak se stává situace neudržitelnou, ovzduší je přesyceno nenávistí už ani nezatajovanou a k výbuchu hněvu může dojiti každou chvíli. Vojáci jsou v trvalé pohotovosti a ve stálém střehu. Stráže jsou zdvojnásobeny. Každý, ať již jakékoli hodnosti, koná službu, nikdo se nesmí z příbytku vzdalovat. Muži neodkládají oděv ani v noci a spí se zbraněmi po boku. Koně jsou stále osedláni a nabitá děla namířena na palácové vchody. Každý čichá krev. Takovéto napětí trvale snášeti není možno.