Dívka Malinche
Poražení kazikové darovali Cortésovi na usmířenou dvacet otrokyň. Ty se teď plavily ve společnosti ostatních bílých i indiánských žen, které Cortéz vezl již z Kuby, určiv je k lehčím pracím, k vaření, praní a nyní také k ošetřování raněných. A mezi oněmi dvaceti byla krásná a velmi bystrá aztécká dívka, jíž bylo určeno, aby se činně účastnila rozkotání moci a kultury svých otců a aby se její osudy úzce dotkly osudů Cortésových. Tehdy se ještě jmenovala Malinche.
Její životní příběh se poněkud podobal příběhu biblického Josefa. Byla dcerou mocného a bohatého kazika z Painally, z jihovýchodního kraje aztécké říše. Otec jí zemřel a matka se znova provdala. Té se z druhého manželství narodil syn, a ona, chtíc mu zachovati také dědický podíl prvorozené dcery, rozhodla se zbaviti se jí. Dala tajně dívku cestujícím obchodníkům z Xicalanca, ať ji někde daleko prodají, a předstírala, že jí Malinche umřela. Protože v téže době zemřela také dcera jedné z jejích otrokyň, uspořádala jí kazikova žena okázalý pohřeb a chovala se při něm tak, jako by pochovávala vlastní dítě. Obchodníci dívku prodali opravdu daleko: kazikovi v Tabascu. Když později Španělé dobyli Mexika, krutou matku poznali, ale mocná doňa Marina, ne už Malinche, se k ní zachovala stejně šlechetně jako kdysi Jakubův syn k nevěrným bratrům.
Teď se plavila Malinche se španělskou výpravou podél mexických břehů. Zhlédla Rio de Alvarado, řeku nazvanou podle důstojníka, který plul také nyní spolu, poznala Rio de Banderas, jejíž břehy Grijalba viděl třepetati se praporci a kde tak výnosně obchodoval s domorodci, spatřila Isla de los Sacrificios, ostrov, kde Španělé poprvé viděli krvavé zbytky lidských obětí.
Ted kotvili nedaleko pobřeží poblíže ostrova, nazvaného Grijalbou San Juan de Ulua. Byl Zelený čtvrtek. Trvalo mírné a jasné počasí, od pobřeží vanul vlahý vítr a Cortés měl za to, že tam bude loďstvo nejlépe chráněno před severními vichry. Na břehu stály zástupy domorodců, a nedávajíce nijak najevo nepřátelství, zvědavě přihlížely, jak se na vlnách houpají plovoucí domy.
Malou chvíli po zakotvení Španělé viděli, jak od pobřeží odráží lehký člun osazený Indiány a vesluje přímo k admirálskému korábu, označenému praporcem s královským znakem kastilským. Domorodci byli asi svými krajany, kteří loni na pobřeží obchodovali s Grijalbovými lidmi, poučeni o neškodnosti bílých mužů a vystoupili na loď bez nedůvěry. Přinesli dary, to jest květiny a ovoce, a na výměnu za španělské kramářské zboží drobné zlaté šperky.
Cortés jejich příchod uvítal. Ocital se teď v kraji dosud neznámém, a velmi mu záleželo na tom, dověděti se o něm co nejvíce. Zavolal proto Aguilara. Ale Indiáni mluvili aztécky, a jazyky Mayů, které ovládal Aguilar, měly s aztéčtinou jen málo společného. Indiáni sice nahrazovali slova posunky velmi živými, ale to bylo málo, příliš málo na to, co chtěl velitel věděti. Byl mrzut.
„Jedna z otrokyň prý tou řečí mluví,“ vzpomněl si jeden z důstojníků.
„Ihned ji přiveďte!“
Přišla Malinche.
Mluvila aztécky plynně. Tak se mezi Cortésem a Indiány rozpředla rozmluva sice poněkud složitá, v níž se však vůdce dověděl vše, co od domorodců zvěděti mohl. Malinche překládala Aguilarovi věty návštěvníků do nářečí, jímž se mluvilo v Tabascu, Aguilar, hledaje polozapomenutá slova mateřštiny, Cortésovi do kastilštiny.
Mužové vypravovali, že jsou poddaní velkého mexického panovníka. Jejich země byla teprve nedávno porobena, přivtělena k mexické říši a je spravována jedním z císařových velmožů jménem Teuhtlile. Ten bydlí ve velkém městě asi čtyřicet kilometrů odtud. Jejich mocný vladař sídlí ve vnitrozemí v rovině vzdálené od pobřeží asi čtyři sta dvacet kilometrů.
„Zlata je tam dosti?“ ptal se Cortés, zkoumaje jakost šperků jimi přinesených.
„Zlata je hojnost,“ odpovídali.
„Jmenujte mi ještě jednou jméno svého panovníka!“
„Moctheuzoma.“
„A město, ve kterém sídlí?“
„Tenochtitlán.“
Ta jména si bude třeba zapamatovat!
Pak oni se zeptali: „Připlouváte z východu?“
Přisvědčil. Ujistil hosty, že jsou jeho úmysly co nejlepší, a vyslovil přání setkati se s místodržícím jejich kraje. Zahrnul je lacinými dary a propustil je.
Cortés již při této první rozmluvě pochopil, kdo je půvabná indiánská dívka, která před ním stojí, a čím by mohla býti pro celou jeho výpravu. Ano, dá ji dokonale naučit kastilsky! A při bystrosti, kterou projevuje, není pochybností ani o tom, že se brzy také naučí Španělsky psát a číst.
Zprávy, které velitel získal, byly příliš důležité, aby směl toto pobřeží zas opustit. Příštího dne,
21. dubna, na Velký pátek, přistal s celým loďstvem. Byla to rovina kromě míst, kam navály zimní větry pískové pahrbky. Na nich rozestavil dělostřelectvo, aby jím ovládal krajinu. Pak dal káceti menší stromy a křoviska v okolí. Domorodci vojákům pomáhali. Lidé zde byli vůbec vlídní a nadmíru ochotní. Potom kázal zatloukati do půdy kůly a pokrývati je ratolestmi a rohožemi, aby získal pro všechno mužstvo ochranu proti palčivému slunci. Domorodci sem nosili bavlněné přikrývky, aby jich k tomu také použil. Proč to vlastně činí? Nebo mu snad všechno dělá tak pohodlným místodržitel z rozkazu svého císaře Montezumy? Ne. Moctheuzoma se jmenuje! A není to snad dokonce také on, kdo mu včera poslal ty lidi s květinami a ovocem, kteří tak samozřejmě a bez jakýchkoli rozpaků veslovali přímo k admirálské lodi?
Za pomoci tolika rukou byl tábor dobudován již na Bílou sobotu. Podobal se teď velkému jarmarku. Z hustě zalidněného zázemí tam od rána do večera proudily potoky žen, mužů, starců, dětí, zvědavých spatřiti podivné bílé cizince, kteří připluli v plovoucích domech, a všichni přinášeli náruče ovoce, květin, zvěřiny, potravin připravených po domorodém obyčeji a také drobných zlatých předmětů, které dávali buď darem, nebo vyměňovali za obvyklé evropské nicůtky. Na Bílou sobotu se také Cortés od návštěvníků dověděl, že ho příštího dne hodlá navštívit místodržící Teuhtlile.
Dopoledne na Hod boží skutečně přišel. S velkým průvodem. Cortés, oděný toho dne se vší španělskou nádherou, mu vyšel vstříc a okázale ho uvedl do svého stanu. Tam se shromáždili důstojníci. Aztécký pohlavár odpověděl na jejich pozdrav s jemnou, ale zdrženlivou zdvořilostí.
Na mořském břehu sloužil páter Olmedo mši a Mexičané se účastnili obřadu cizího náboženství, projevujíce k němu náležitou úctu. Po mši byl podáván slavnostní oběd a Teuhtlile a jeho průvod byli hoštěni také španělským vínem a v cukru zavařovaným ovocem. A potom byli přivedeni Aguilar s Malinche. Započala rozmluva.
Poselstvo si nejprve přálo zvěděti něco o zemi, odkud bílí mužové přijíždějí, a o účelu jejich návštěvy v říši Jeho Veličenstva.
A ptali se: „Připlouváte z východu?“
Cortés přisvědčil. Pravil jim:
„Jsem poddaný mocného panovníka na druhé straně moře, pána, rozkazujícího nesmírné říši a vládnoucího králům a knížatům. Poněvadž je mému pánovi velikost mexického císaře známa, přeje si vejiti s ním ve styk a poslal mě jako svého vyslance,abych na znamení jeho náklonnosti odevzdal císaři Montezumovi dar a doručil mu poselství, které mám vyřídit osobně.“
„Jak to? Jste tu teprve dva dny a už žádáte viděti císaře?“ odpověděl místodržitel poněkud povýšeně. Ale ihned se vrátil k původní zdvořilosti: „Dovídám se k svému údivu, že Jest ještě jeden tak mocný panovník jako Moctheuzoma, ale je-li tomu tak, nepochybuji, že bude mému pánovi příjemné navázati s ním styky. S královským darem, který přivážíte, pošlu rychlé posly, a jakmile se dovím o císařově rozhodnutí, podám vám o něm zprávu.“
Pak rozkázal Teuhtlile sluhům, aby přinesli dar určený veliteli. Bylo to deset svitků jemné bavlny, rozličné pláště, nádherně pracované z peří drobného ptactva, jejichž skvělé barvy jako by byly nanášeny štětcem malířovým, a proutěný koš plný zlatých, velmi uměle zhotovených šperků. Cortés užasl, ale projevil chytře nad dary obdiv jen povinný a dal přinésti dary své. Španělský král posílal panovníkovi Mexika vyřezávanou omalovanou lenošku, červenou soukennou čepici se zlatým medailónem, na němž byl vytepán obraz svátého Jiří bojujícího s drakem, a množství náhrdelníků, náramků a jiného zboží z broušeného skla, které v zemi, kde skla neznají, nemůže býti nepokládáno za drahé kameny. Také Teuhtlile projevil nad vzácností darů povinný obdiv.
Ale Cortés již chvíli pozoroval, že se místodržící dostatečně nevěnuje ani darům, ani společnosti, nýbrž že kradmo a s nemalým údivem pohlíží stanovým vchodem ven, kde vojáci udržovali v náležité vzdálenosti dav, snažící se dostati co nejblíže k podívané. A vypozoroval, že Teuhtlilův zájem platí jednomu z vojáků. Ten měl na hlavě přilbici, která v jarním slunci sršela paprsky.
„Ten voják vás zajímá?“ zeptal se.
„Ano. Má přilbu, jakou u nás nosí bůh Quetzalcoatl. Kdybyste ji mému císaři zapůjčil, jistě by ho zajímala.“
Divný divošský rozmar, myslil si Cortés, neboťtehdy ještě nevěděl, jak důležitým činitelem jest pro něho bůh Quetzalcoatl. Odpověděl:
„Učiním tak. Byl bych vděčen, kdyby mi ji císař vrátil se zlatými zrny, rád bych totiž porovnal zlato vaší země se zlatem naším. My Španělé totiž trpíme zvláštní srdeční nemocí, proti níž nad jiné dobrým lékem je právě zlato…“ Byl to vojácký vtip, kterým zamýšlel obveseliti své důstojníky? Styděl se před barbarem za bělošskou chamtivost? Nebo opravdu šla jeho lstivost až tam, že se dovolával soucitu s nemocnými?
Zatímco se to vše dálo, co páni hodovali a rozmlouvali, seděl jeden muž z Teuhtlilova průvodu tiše stranou, měl před sebou napjaté pláténko a nanášel na ně štětečkem pestré barvy. Když se Španělové podívali blíže, spatřili drobounké, strakaté malbičky, na nichž byli zobrazeni oni sami ve svých krojích a se svými zbraněmi, a nemálo se podivili čistotě práce a výraznému vystižení tvarů i barev. Ale na pomalovaných plátýnkách viděli také všeliké indiánské tváře a postavičky, nějaké démony, zvířata, květiny, jazyky, ruce, prsty, nohy, erby, nesrozumitelné symboly, takže se celek podobal sbírce nesouvisících spolu obrázků. Bylo to psaní císaři. Byly to ony slavné „tabulky“ aztéckého obrázkového písma, dnes tak nesmírně vzácné, poněvadž první mexický arcibiskup don juan de Zumárraga dal sebrati všechnu aztéckou literaturu, přísně pátraje po každé písemnosti, ať už na plátně, na kůži, na papíru z aloového tkaniva nebo ze směsi hedvábí a smoly, rozkázal ji navršiti v „horu“, jak píší současníci, a proměniti to ďábelské dílo v popel.
Když si psaní císaři prohlížel Cortés, měl za to, že by bylo záhodno Montezumovi ještě něco působivého připsati. Rozkázal svému jízdectvu, aby nasedlo na mořském břehu, protože písek poskytuje koňským kopytům obzvláště dobrou oporu. A mexické poselstvo pohlíželo na jízdeckou četu, jak divoce cválá, vyrovnaně klusá, jak se rozprašuje a znova sráží, jak za vřeštivých zvuků trubky provádí obraty, jak se míhají vzduchem meče a kopí, a probíhal mu po zádech mráz. A když ještě Cortés nařídil vypáliti z děl a Mexičané slyšeli jejich zahřímání a viděli jejich blesky a v blízkém lesíku spousty, které natropilo, zachvátilo je zděšení, jemuž se neubránil ani Teuhtlile, zachovávající chladnou tvář nejdéle. To všechno písař Montezumovi také „napsal“, nezapomněv ani na plovoucí domy, a hidalgové, prohlížejíce jeho listy, byli znova nadšeni půvabem a přesností práce.
Potom vyslanectvo s lenoškou, červenou čepicí, Quetzalcoatlovou přilbou a broušenými sklíčky odešlo. Mexický pohlavár tak učinil s touž zdrželivou zdvořilostí, s jakou přišel. Svým poddaným zanechal rozkaz, aby zásobovali výpravu potravinami a vším, co potřebuje, do té doby, dokud snad nedostanou rozkaz jiný.
Pak žil tábor zase svým životem. Příjemno v něm nebylo pro vedro, pro výpary vystupující z blízkých močálů a pro bahenní hmyz, který v noci nedal spát. Ale ochotní domorodci činili vše, aby cizincům pobyt v zemi zpříjemnili. Nastavěli v blízkosti tábora z větví a rohoží přes tisíc bud a zásobovali odtud tábor. Pro stůl Cortésův a důstojníků připravovali nejrůznější domorodá jídla zadarmo a vojáci si za jarmareční zboží snadno opatřovali, co potřebovali, takže měli stále dostatek chutně upravených masitých pokrmů, ryb, koláčů, banánů, ananasů a sladkých zelenin. Ale nevyměňovalo se jen za potraviny. Vojáci získávali také kousky zlata.
A právě tyto drobné obchody to byly, které ukázaly, že don Diego Velázquez žije a není veličinou odbytou. Jeho přátelé, to jest ti, které se kubánskému místodržiteli podařilo umístit v Cortésově důstojnickém sboru, spatřovali totiž i v nepatrných nákupech zlata zasahování do místodržitelových práv, a protože se to trochu dotýkalo jejich vlastních kapes, agitovali tím mezi kamarády. Při vojenských obchůdcích na vlastní pěst přicházel Velázquez o náležící mu procenta ze zisku, důstojníci pak podílek na těchto procentech, který jím don Diego soukromě slíbil, nehledíc ke ztrátě, která je postihovala jako účastníky a podílníky výpravy. Stěžovali si Cortésovi. Ale protože Cortés věděl, jakou nevůli by mezi mužstvem vzbudil zákaz soukromého obchodování, odmítl je.
„Stojí to vůbec za to?“ zamračil se na ně. Ale i tahle malicherná příčina byla dobrá k tomu, aby vyvolávala spory a srážela velázquezovce více k sobě.
Malinche byla zatím svěřena páteru Olmedovi, aby ji naučil kastilsky. Ale ne té hrozné španělštině, kterou mluví pokřtění divoši, nýbrž jazyku vzdělaných lidí. Ale to se již nejmenovala Malinche. Byla pokřtěna a nazývala se Marina. Cortés s ní měl plány, a když se dovídal o její bystrosti, jemnosti a tom, jak dobře je obeznámena s mexickými poměry, nepochyboval, že v ní našel člověka, jakého potřebuje. Učiní tu překrásnou dívku svou písařkou a tajemnicíl
Čekalo se na císařovu odpověď.
Jeho poselstvo přišlo z Tenochtitlánu již za týden.
Uraziti pěšky za sedm dní dvakrát čtyři sta dvacet kilometrů zdá se nemožné. Ale mexická Štafetová pošta s běžci střídajícími se na každé stanici a utíkajícími dnem i nocí byla zařízena dobře, a psaní i dary pro Montezumu došly do Tenochtitlánu již příští den. Rychlé pochody, vlastně poklusy, jsou u mexických Indiánů obvyklé ještě dnes, takže jest možno vykonati cestu z Tenochtitlánu k pobřeží za sedm nebo šest dní, obzvláště žádá-li to všemocný vladař.
V čele poselstva byli na nosítkách neseni dva vznešení aztéčtí pohlaváři s místodržitelem Teuhtlilem a šlo s nimi sto služebníků nesoucích Montezumovy císařské dary. Montezuma byl muž pozorný. Jednoho ze svých vyslanců vybral tak, že se podobal Cortésovi, jak jeho tvář zachytil v psaní císaři malíř. A že to byla podobizna věrná, o tom svědčí smích vojáků a jejich výkřiky: „Dívejte se: mexický Cortés!“
Když vstoupilo poselstvo do vůdcovslcého stanu naplněného důstojníky, rozkývali aztéčtí sluhové kadidelnice, vzduch se naplnil vonným dýmem a Mexičané pozdravili Cortése pozdravem, jaký náleží osobám jen nejvznešenějším: dotkli se země a pak čel. Po jejich uvítání rozvinuli služebníci barevné rohože a kladli na ně Montezumovy dary. A mezi nimi byla nejen vypůjčená přilba, naplněná po okraj zlatými zrny, nýbrž nepřehledné množství předmětů jiných: štítů, přilbic, krunýřů ze stříbrného drátu, zdobených čistým zlatem, zlatých náhrdelníků a náramků, opánků, vějířů, pérových trsů a chocholů, proplétaných zlatými a stříbrnými nitmi a prošitých perlami a drahými kameny, skvěle ze zlata pracovaných ptáků a zvířat, různých záclon, ložních pokrývek, bavlněných šatů jako hedvábí jemných, vyšívaných barevným peřím, takže se podobaly půvabné malbě; nehledíc ani ke třiceti svitkům jiných bavlněných látek. Ale co vzbudilo největší úžas, byly dvě mísy, každá jako vozové kolo velká, jedna ze zlata, druhá stříbrná, a ta zlatá, představující slunce, měla na sobě vytepány květiny a zvířata a byla složitým aztéckým kalendářem. Španěly přecházel zrak a hořely jim tváře. Vždyť ta jediná mísa měla cenu nejméně dvaceti tisíc dukátů!
Když byla dokonána prohlídka darů, pronesl aztécký pohlavár ústy Marininými a Aguilarovými poselství svého císaře:
„Našeho pána těší, že navazuje styky s panovníkem tak mocným, jako jest král španělský. Velice si ho váží. Lituje, že se nemůže se Španěly setkat osobně, neboť vzdálenost jeho hlavního města jest příliš velká, cesta obtížná a spojená s přílišnými nebezpečími od hrozných nepřátel, takže ji podniknout není možno. Vše tedy, co císař může učinit, je, že nechává cizince s doručeným důkazem svého přátelského smýšlení vrátit se do jejich vlasti.“
Cortés rozuměl. Při organizovaném zpravodajství říše bylo pravděpodobné, že o obou minulých výpravách do těchto krajin Montezuma ví a že jsou mu známy také události v Cozumelu a v Tabascu. Do Tenochtitlánu jest tedy možné dostati se jen dvojím způsobem. Buď po dobrém, to jest lstí, nebo po zlém, to jest násilím.
Odpověděl vlídně:
„Můj král bude jistě potěšen, až mu budu moci odevzdati dary pána vašeho. Ale právě jejich bohatost to je, která činí tím toužebnějším přání sejiti se s císařem osobně. Jest opravdu nemožné, abych se objevil před tváří svého vladaře, aniž jsem dostál tomuto velkému úkolu své výpravy, a člověk, který po moři vykonal cestu dvanácti tisíc kilometrů, snadno zdolá potíže a nebezpečí krátké cesty po zemi. Prosím vás, abyste svému pánu donesli toto poselství zároveň s dalším malým důkazem mé úcty.“
Tímto důkazem bylo několik holandských košil, pozlacený a vykládaný florentský pohár a něco bezcenných hraček. Mexičané nebyli nadšeni ani dary, ani vzkazem. Odešli z tábora, projevivše přesvědčení, že císař Cortésově prosbě nevyhoví.
Dobře, tedy násilím! myslil si Cortés.
V táboře se nemluvilo o jiném leč o bohatství a kráse Montezumových darů. Zmocnit se té zlaté země! V tom byli všichni dobrodruzi zajedno.
Ale ti nedočkaví a nejbojovnější volali: „Ted! Hned! Nač čekat?!“
Opatrnější však pochybovali, zda hrstka lidí může zdolati říši, o jejíž bohatosti, moci a vyspělosti svědčí vše, co z ní poznali. A zas se objevovalo, že Velázquez ještě žije. Důstojnický sbor byl nejednotný.
„Co tedy navrhujete?“ volali ti nedočkaví. „Vrátit se snad? Spokojit se ždibcem a celý bochník nechat jinému?“
Ale velázquezovci odpovídali: „Ano, vrátit se na Kubu, donu Diegovi – neboť on je původcem a vrchním velitelem výpravy – podat zprávu a chystat výpravu jinou, sdostatek silnou.“
„Velázquez že je vrchním velitelem? A co král?! Jednáte v zájmu Velázquezově, či králově?“ Hidalgové se hádali.
Hádali se teď často. A celý tábor byl podrážděný, žil jakoby v horečce, z nejnepatrnějších příčin docházelo ke křikům, cenily se zuby a sahalo po zbraních. Nebyla to jen chtivost zlata, kterou hořely hlavy, ten žár přicházel také zvenčí. Vedro se totiž stávalo nesnesitelným, výpary z bažin činily lidi malátnými a komáři, nedovolující na chvilku usnouti, štvali svými sosáčky do bezmezné zuřivosti. Již třicet lidí, většinou raněných od Tabasca, tu zemřelo. Ale také domorodci, ještě nedávno tak ochotní, se od odchodu císařova poselstva změnili, už se nesmáli, stali se uzavřenými, nosili stále méně potravin a den ze dne dražších.
Cortés viděl, že krajinu, ve které přistal, zvolil nešťastně. Poslal proto na sever dva koráby, aby objely pobřeží a hledaly chráněný přístav s místem, kde je pitná voda a kde by se dalo tábořit. Zatím bude třeba zůstat, čekat na návrat lodí a na Montezumovu odpověď, přijde-li.
Přišla za deset dní.
Mexičtí vyslanci byli stejně zdrženlivě zdvořilí jako poprvé. Přinesli také dary, třebaže ne už tak bohaté. Byly však přesto oceněny na tři tisíce unci zlata. Montezumova odpověď zněla v zásadě stejně, ale její tón byl tentokrát císařský.
„Z příčin, které vám již byly našimi ústy oznámeny, náš pán si nepřeje, abyste podnikali pochod do jeho sídelního města. Zakazuje vám přibližovat se ještě více k Tenochtitlánu a předpokládá, že teď, když jste dostali, čeho jste si přáli, neodkladně se vrátíte do vlasti.“
Cortés vyslechl nepříjemnou zprávu klidně, jinou ani neočekával. Ale protože mu její rozhodnost imponovala, obrátil se Španělsky k důstojníkům.
„Je to zřejmě bohatý a mocný kníže. Ale bylo by zlé, kdybychom ho přec jen v jeho hlavním městě nenavštívili!“
V té chvíli zazněl v táboře zvon. Zvonilo klekání. Vojáci chodili k vysokému kříži vztyčenému na ořehu, poklekali a modlili se. Aztécké poselstvo hledělo z velitelského stanu na obřad se zájmem. Zaujal je. A Cortés vida to, rozhodl se už netajiti, co král pokládá za hlavní účel výpravy. Dal zavolat pátera Olmeda, aby Mexičany seznámil s hlavními články katolického náboženství.
Páter Olmedo mluvil, Marina překládala. Vykládal o jediném Bohu, o lásce k bližnímu, o dědičném hříchu, o křtu, o Kristově utrpení i vzkříšení a zakončil tím, že užaslým posluchačům oznámil, že jest úmyslem Španělů vyhladit modloslužebné nepravosti a místo nich zavésti uctívání pravého Boha. Pak jim dal obrázek Panny Marie s Ježíškem vyzvav je, aby jej dali do svých chrámů na místo lidožravých model.
Byla chvíle ledového mlčení.
Montezumovi poslové, zachovávajíce formální zdvořilost, se poklonili a beze slova odešli.
Ticho ve stanu potrvalo. Snad ten útok byl přec jen náhlý. Ale teď, kdy Montezuma zřejmě odmítá jednati po dobrém, není už třeba s ničím se tajit!
Ale když příštího rána důstojníci vstávali a podívali se na tábor, měli dojem, aniž věděli proč, že je změněn, Že je jaksi celý jiný než ještě včera. Brzy poznali příčinu. Nebyli tu Indiáni a tisíc domorodých budek vedle tábora zelo prázdnotou. Ochotni domorodí pomocníci přes noc zmizeli. Španělé se náhle ocitli na pustém mořském břehu, odříznuti od všeho zásobování a odkázáni zcela na sebe. První jejich myšlenka byla, nechystá-li se snad přepadení. Učinili opatření k obraně. Ale nestalo se nic.
Cortés se chystal přestěhovat nevhodný tábor. Ale dříve než tak mohl učinit, přišlo ještě jedno poselstvo. Poselstvo nad jiné důležité. A věštící počátek věcí příštích.
Jednoho jitra se objevilo pět Indiánů a posunky naznačovalo, že si přejí mluvit s bílým náčelníkem. Byli k němu dovedeni. Vypadali i vzezřením i ústrojem jinak než Aztékové. Na nahých tělech měli krátké bezrukávové pláštíky, zavazované na rameni na smyčku, obuti byli v opánky, dlouhé černé vlasy přidržovali na čelech páskou, z uši i nosu jím visely zlaté kruhy s modrými kameny a na dolením jejich rtu byl řetízkem od uší připevněn pěkně tepaný lístek zlata. Ale ani Marina, ani Aguilar jejich jazyku nerozuměli. Až teprve když je Marina oslovila aztécky, přihlásili se dva z nich, že aztéčtinou mluví.
A vyprávěli: Jsou z Cempoaly, hlavního města Totonaků. Jejich národ přišel před mnohými staletími na velkou planinu, a sestupuje z ní po východním svahu, usídlil se podél horských pásem a v širokých rovinách, objímajících ze severu velký mořský záliv. Jejich země bylo nedávno dobyto Aztéky a ona přivtělena k mexické říši. Ale útlak vítězů nad nimi jest nesnesitelný a panství Moctheuzumovo je hněte. Pán a pravý vládce Totonaků se dověděl o příchodu bílých mužů z východu a posílá toto poselstvo, aby pozvalo zázračné cizince do jeho hlavního města.
Cortés rozuměl. Totonakové mu nepřímo nabízejí spojenectví proti Aztékům. Byl radostně překvapen. Po všem, co o mexické říši věděl a co z ní viděl, musil míti za to, že je to stát jednolitý, dobře organizovaný, řízený panovníkem chytrým a dobře zpraveným, dosti silným, aby odolal každému domorodému podniku zvenčí i nynější síle Cortésově. A hle: ta říše má nepřátele vnitřní! Jaké možnosti se mu to otvírají! Krev v Cortésových žilách zakolotala prudčeji.
Zachovávaje však zdání klidu, kladl poselstvu řadu otázek, které by byl chtěl vykřiknouti překotně a na něž na všechny by byl chtěl slyšeti odpověď najednou. Kolik vás je? Ponechali vám zbraně a jaké? Kolik Aztéků je ve vaší zemi? Jakou samosprávu máte? Je dosti potravin? Jak daleko je k vám? Jak daleko je od vás do Tenochtitlánu? Jak se jmenuje váš místodržící? Zlato jest? A poslové odpovídali.
Pohostil je, pozval důstojníky, usmíval se. Pak zahrnul poselstvo dary a propustil je slibuje, že prosbě jejich pána vyhoví a jeho sídelní město navštíví. Snad brzy.
Poselstvo odešlo a žilo se zas obvyklým vojenským životem. A zatímco se tábor dával sežírati sluncem a komáry, nudil, hádal, zatímco se stále zřejměji ukazovalo, že se v něm seskupují dvě protivné strany, svěřoval se Cortés nejvěrnějším důstojníkům, rozvíjel před nimi své plány a čekal na návrat dvou lodí, vyslaných nalézti lepší tábořiště. A miloval. Marina dovedla již první slova lásky vyslovovati dobrou kastilštinou. Stala se jeho milenkou. Neboť v odmítání se egyptskému Josefovi nepodobala.
|
Dobyvatel: Information and licence 