Dobrý bůh a bůh strašlivý
Cortés kolem sebe seskupil mnoho kladných sil. Jeho koně a děla, jeho malá armáda, Aguilar a Marina, teď Totonakové, to vše mu dávalo mnoho naděje, že dojde tam, kam směřuje. Ale o jednom svém pomocníkovi, velkém a nad jiné významném, neměl ani tušení.
Proč mu již první člověk, se kterým se zde setkal, položil otázku, zda přijíždí z východu, a proč mu ji opakovali všichni, s nimiž mluvil? Proč se lidé tak zvědavě dívali na jeho bílou tvář a hlavně na jeho vousatou bradu? Proč se Montezumův vyslanec tak nápadně zajímal o pozlacenou přilbu jednoho z jeho vojáků a proč si ji pro svého vladaře vypůjčil? Proč mluvilo totonacké poselstvo o zázračných cizincích?
Tím velkým pomocníkem Cortésovým byl bůh Quetzalcoatl.
Byl to bůh ovzduší, a pokud žil mezi lidmi, seznámil je s kovy, naučil je zemědělství a vládnutí. Za něho byl na zemi zlatý věk. V jediném klasu obilí bylo tolik zrna, kolik ho stačil unésti člověk. Bavlna při svém růstu nabírala na sebe nejkrásnější barvy sama. Vzduch byl napojen půvabnými vůněmi a naplněn sladkým zpěvem ptáků. Ale Quetzalcoatl na sebe uvalil hněv hlavního boha a byl nucen zemi opustit. Putoval se svými lidskými přáteli k východu, až se zastavil na břehu velkého zálivu. Tam se rozloučil. Slíbil svým průvodcům, že se jednou vrátí a přivede s sebou své potomky. Pak vstoupil do zázračné loďky z hadích koží a plul velkým mořem do kouzelné země Tlapallanu. Bůh Quetzalcoatl jest vysoké postavy, má bílou pleť, dlouhé černé vlasy a splývající vous. Až se z východu vrátí, podle toho se pozná, a s příchodem dobrého božstva vrátí se lidstvu zase zlatý věk.
Na návrat boha Quetzalcoatla obyvatelé Mexika čekali. Čekali na něho tím toužebněji, čím hůře se jim vedlo. A čekali na něho ještě dlouho potom, když už Španělé jejich země dobyli.
Čekal na něho i teolog a císař Moctheuzoma II. Neboť byl také teologem. A to především.
Jsa synem císařova bratra, a snad tedy také budoucím panovníkem, byl velmi pečlivě vychováván v kněžské škole, v jedné z četných budov náležejících k hlavnímu chrámu, a již od útlého mládí měl za povinnost zdobit oltáře bohů květinami, udržovati posvátný oheň, odebírati se třikrát ve dne a jednou v noci k modlitbám a účastnit se náboženských zpěvů a slavností. Aztékové totiž měli důmyslný zákon o panovnické posloupnosti, který znemožňoval jak spory mezi přímými potomky císařovými, tak i vládu nezletilců. Císař směl býti zvolen jen z bratrů panovníkových, nebo nebylo-li jich, z jejich synů. Volbu vykonávali dva pohlaváři, zvolení nejvyšší šlechtou již za života panovníka starého, a dva králové: tezcucký a tlacopanský. Mezi říší aztéckou a menším Tezcucem a maličkým Tlacopanem byla totiž prastará a vždy věrně zachovávaná smlouva o spojenectví na výboj i odboj a o poměrném dělení kořisti, smlouva, která založila blahobyt všech tří zemí a stále rostoucí moc říše aztécké. Pečlivou výchovu mladého Moctheuzomy určoval tedy už jeho původ. Chrámoví kněží mu pomáhali vnikati do hádanek obrázkového písma a doplňovati si jejich kresby vlastní úvahou, cvičili ho v zásadách vládnutí, vštípili mu znalost dějin, naučili ho přírodním vědám i hvězdopravectví a seznámili ho s nejskrytějšími tajemstvími náboženskými. Mladý Moctheuzoma se sice také účastnil mnohých válečných výprav svého císařského strýce, osvědčil se i jako zdatný důstojník jeho čtyřstových setnin i později jako velitel osmitisícových sborů, ale nejvlastnějším zájmem zůstalo vždy bohosloví.
Roku 1502 byl zvolen císařem. Volitelové mu dali přednost před jeho bratrem právě pro jeho znalosti vojenské i náboženské. Volba mu byla oznámena ve chvíli, kdy sestupoval se schodů chrámu strašlivého Huitzilopochtliho, boha války a ochránce národa. Přijal poselství skromně prohlásiv, že se necítí dosti silen k úkolu tak odpovědnému. A tam na úpatí jedné z oněch nádherných svatyní, jaké Aztékové stavívali na komolých jehlanech z navrstvené hlíny, obložených kameny nebo cihlami, u pyramidy ne nepodobné egyptským, mu byl přečten připis, složený jedním z volitelů, Nezahualpillim, králem Tezcuca, Moctheuzomovým příbuzným a spojencem. A v něm se v závěru pravilo: „Kdo by pochyboval, že aztécká říše dosáhla vrcholu své velikosti, když jí Všemohoucí dává za panovníka muže, jehož pouhý zjev naplňuje každého úctou? Raduj se, šťastný národe, že máš vladaře, který ti bude pevným nosným sloupem, otcem v hoři, více než bratrem v lásce a soucítění, jehož vznešená duše opovrhne všemi nízkými žádostmi těla i zhoubným dusnem lenosti. A ty, slávy hodný jinochu, nepochybuji, že Tvůrce, který na tebe vkládá tak těžké břímě, ti dá také sílu unésti je a že On, který byl v minulých dobách tak štědrý, vylije na tvou hlavu ještě více požehnání a zachová tě ještě mnohá, dlouhá léta na tvém královském trůně.“ Žádný dvorní básník by to nebyl řekl křesťanskému panovníkovi šestnáctého věku jinak. Moctheuzoma plakal. Ale krásná proroctví, kromě onoho o vrcholné velikosti aztécké říše, se nesplnila.
Volbou se však Moctheuzoma panovníkem ještě nestal, ještě nesměl zasednouti na trůn zlatem a drahokamy svítícího paláce a Tenochtitlán, tehdy mnohem větší, než je dnešní Mexiko, nebyl ještě jeho. K tomu bylo podle zákona třeba dokázati ještě jedno, vésti vítěznou válku a přivésti oběti bohům: tisíce zajatců, kteří budou o korunovačních slavnostech ve všech chrámech kladeni na obětní kameny, a zatímco jim pět kněží bude obřadně držeti hlavu a údy, šestý, oděný v šarlatový plášť, jim ostrým kamenným nožem rozřízne hruď, vytrhne rukou bijící srdce, pozvedne je k slunci a za modliteb klečícího davu je hodí k nohám bohů; všech, všech, ale nejvíce před oltáře Huitzilopochtliho.
Moctheuzoma tedy odešel do vítězné války proti nepokojné sousední zemi a přivedl zajatce. Pak přišly dny nádherných slavností. Bylo mnoho bohoslužeb a obětí, hudby, zpěvu, průvodů, tanců, her a náručí květin. A jedlo se lidské maso. Ne z lidožroutského hladu, nýbrž jako náboženský úkon. Těla obětí náležela těm, kdož je zajali. Ti pozvali své přátele, muže ženy, k hostinám, při nichž byly předkládány chutné pokrmy, agávové víno a pak části těl, jejichž srdcí pojedli bohové.
Pak se tedy Moctheuzoma stal již císařem a směl seděti na trůnech svého paláce a procházeti komnatami, z nichž každá byla určena pro jiný vládní čin. Udílel-li audience nebo rozkazy, činil tak v „soudní síni královské“ a mluvil s poddanými z trůnu, nad kterým se vznášela nebesa, na nichž byl z peří drobných ptáků vyšit královský znak. Rozhodoval-li o důležitých státních věcech, nebo potvrzoval-li rozsudek smrti, odebíral se v průvodu čtrnácti nejvyšších šlechticů, seřaděných podle hodností, do „soudní síně boží“. Její stěny byly pokryty gobelíny s obrazy ptactva a květin, vyšívané ze srsti dravých zvířat a zavěšené na zlatých kruzích. Zasedal na trůn z čistého zlata, vykládaný smaragdy a tyrkysy, maje nad hlavou baldachýn z barevného peří, z jehož středu sršely paprsky zlata a klenotů. Naproti trůnu byl umístěn stolec a na něm spočívala na hromadě štítů, mečů, luků, toulců a šípů lidská lebka, korunovaná ohromným jehlanovitým smaragdem a stíněná trsem pestrého peří promíšeného drahokamy. A císař, chystaje se rozhodnouti, vstával z trůnu, posazoval si na hlavu korunu ze zlata a klenotů, a drže v levici místo žezla zlatý šíp a pokládaje pravici na lebku, pronášel soudy.
Tak vládl. Vedl mnoho válek a jeho vojáci vnesli pestré prapory aztécké do odlehlých končin Mexického zálivu a až do vzdáleného Hondurasu a Nicaraguy. V soudnictví a zákonodárství provedl účelné změny a sám chodil v přestrojení po ulicích pátraje, zda jest jeho nařízení dbáno, a zkoumal poctivost soudců, sváděje je úplatky. Do města zavedl nový vodovod, zařídil vojenskou nemocnici a pro neschopné válečníky invalidovnu, tiskl lid daněmi a ročně přinášel bohům desetitisíce lidských obětí. Byl štědrý, do sebe uzavřený, mlčenlivý. Valnou většinu své prázdně trávil na kožišinách a lehátkách své knihovny skloněn nad knihami teologického, dějepisného nebo uměleckého obsahu, nad těmi půvabnými, vějířovitě složenými tabulkami; není zajisté většího osvěžení, než nořiti se do jejich drobných, pestrých obrázků a neviděti v nich jen obvyklé písařské znaky, dovedoucí pověděti jen svůj smysl nejvšeobecnější, nýbrž hloubat o nich s náboženským myslitelem, těšiti se jimi s básníkem a dotvářeti zároveň s nimi jejich dílo. Pro svou rodinu, bydlící v sousedním paláci, měl kdy jen málo. Sám také jídal, sedě na koberci a jsa obklopen slunečníky z rajčího a kolibřičího peří, aby ho při úkonu jídla neviděl ani hlouček půvabných služebných dívek, které mu na zlatých a stříbrných mísách předkládaly pokrmy, z nichž z každého požil ledva několik soust. Císař Moctheuzoma byl samotář.
V posledních letech své vlády se již vojenských výprav neúčastnil. Vojsko odevzdal svým vojevůdcům, soudy a zákony soudcům. Velmi málo vycházel z paláce, stal se ještě nepřístupnějším a nemluvnějším. Ode dvora odstranil všechny, kdož nebyli členy nejvyšší šlechty, a také nejnižší služby si dával prokazovati jen od nich, jsa mezi svými bohy téměř bohem. Věnoval se skoro výhradně bohosloví a náboženským úkonům. Nikdy předtím nenabyly bohoslužebné obřady a slavnosti takové nádhery jako za něho. Bohové dotazováni na radu i ve věcech málo významných a v dík nebo úplatu jim házeny k nohám nové stovky kouřících se srdcí.
Bylo také mnoho příčin spoléhati jen na bohy. Na nebi i na zemi se objevovala zlá znamení.
Již od let docházely až do srdce Mexika nejasné zvěsti o bílých cizincích, přijíždějících z východu a objevujících se tu i tam na pobřeží. Zprávy byly nepřesné, ale o mužích bílých tváří a o východu mluvily všechny. Přichází to snad se svým potomstvem dobrý bůh Quetzalcoatl, aby na zemi obnovil zlatý věk?
Ale když tak, proč ta zlá znamení?
Hle: před několika lety se Tezcucké jezero, na kterém stojí také Tenochtitlán, bez větru, bez zemětřesení nebo nějaké jiné zřejmé příčiny rozbouřilo, rozlilo se z břehů, zaplavilo vlnami ulice hlavního města a odneslo ve svém přívalu mnoho domů. Za rok potom se sama sebou vzňala jedna z věží velkého chrámu a požár se nedal zastavit žádným hašením.
V letech, která přišla pak, se na nebi objevily tři komety. A před příchodem Španělů se na východě ukázalo podivné světlo se širokou základnou na obzorníku, zdvíhalo se v trojúhelníku, dotklo se svým hrotem zenitu, a podobajíc se ohňové záplavě, sršelo jiskrami. V téže době bylo slyšeti ve vzduchu tiché hlasy a bolestné nářky, které jako by chtěly varovati před nějakým strašným, tajemným neštěstím.
Po tomto nebeském úkazu vsedl vyděšený císař do člunu a jel přes jezero poradit se se svým přítelem, příbuzným a spojencem Nezahualpillim, králem Tezcuca. Neboť Nezahualpilli byl znamenitý mudřec a v hvězdopravectví zkušenější než kdokoli jiný. On to byl, který prozkoumav postavení hvězd vyřkl osudná slova:
„Přibližuje se zánik říše.“
Loni, když Moctheuzoma zvěděl, že Grijalba stanul na samém prahu jeho země, viděl, jak osud jižjiž vztahuje rdousící ruku po něm, Tenochtitlánu i říši. Grijalba zas odplul, snad se dali bohové tolikerými oběťmi uprositi. Moctheuzoma však klidu nenabyl. Rozestavil daleko po pobřežních pahorcích stráže, aby mu oznámily ihned, uvidí-li blížiti se nějaké nebezpečí, a aby mu oznamovaly vůbec vše, co se namořském břehu děje. Nečekal ani rok. Zlé věci na sebe dlouho čekati nenechávají.
Když došly do Mexika první zmatené zprávy o bojích u Tabasca, podobalo se srdce Moctheuzomovo chvějícím se srdcím kladeným na oltáře Huitzilopochtliho. Mužem s bílou pletí a černou bradou, který připlouvá z východu, drtí své nepřátele bouří a bleskem a posílá do boje strašné žence smrti, půl dravá zvířata, půl lidi, může býti jen Quetzalcoatl, velký bůh. Ale připlouvá proto, aby pozdvihl Moctheuzomu ještě výše, či aby ho zničil?
Ale pak přicházely z Tabasca a z Cozumelu zprávy o znesvěcování chrámů a rozbitých sochách bohů, o kříži a neznámých náboženských obřadech, o všem tom, co na pobřeží káží páter Olmedo a licenciát Diaz. Potom poslal místodržitel Teuhtlile obšírné psaní ne už o démonech, nýbrž o lidech sedících na podivně poslušných zvířatech, a ne už o blescích, nýbrž o ničivém ohni, šlehajícím z velkých trubic. Teuhtlile poslal Moctheuzomovi dary bílého muže a přílbici… Připlul to bůh, nebo jen člověk? Císař nevěděl.
Svolal narychlo radu. Poslal lodice pro krále tezcuckého a tlacopanského, povolal do radní síně svého bratra Cuitlahuu, krále iztapalapanského, a několik nejvyšších šlechticů. A sedě na zlatém trůně s nebesy z pestrého peří nad hlavou poslouchal, jak jeden z pohlavárů oznamuje zprávy došlé z Cozumelu, z Tabasca a jak předčítá list Teuhtlilův, díval se, jak řada po řadě zkoumá přilbu Cortésova vojáka.
„Jest bílý muž z pobřeží bohem Quetzalcoatlem?“ ptá se císař.
„Není,“ odpovídají radikálové.
„Není to možno říci, pokud nebudeme míti podrobnější zprávy,“ odpovídají umírnění.
„Jest mnoho společných znaků. Také přilba se podobá boží,“ praví císař.
„Jest mnoho společných znaků,“ odpovídají radikálové, „také přilba se podobá boží, ale není možné, aby bůh Quetzalcoatl znesvěcoval chrámy a kácel sochy bohů.“
„Jak naložiti s bílými muži z pobřeží?11 ptá se císař.
„Ihned jednat a zničit je buď lstí, nebo násilím,“ odpovídají radikálové.
„Jsou-li to bytosti nadpřirozené,“ říkají umírnění, „byly by lest a násilí marné. Jsou-li to vyslanci cizího panovníka, bylo by to počínání zbabělé a nespravedlivé.“ Tak soudí i císařův bratr, král iztapalapanský Cuitlahua.
„Co tedy navrhujete?“
„Přijmouti je důstojně a přátelsky v Tenochtitlánu.“
Císař poradu rozpouští. Jest rozhodnut. Neučiní ani tak, ani tak. Udělá obojí, zůstane někde v prostředku. Ihned jednat nebude. V Tenochtitlánu cizince nepřijme. Ale použije i lsti a násilí, i důstojnosti a dobroty. Zatím. Než bude zcela jasno, kdo ti mužové jsou. Ráno vypraví poselstvo s dary a dá mu potřebné rozkazy pro místodržitele.
Tak usoudil státník Moctheuzoma. Má zadostiučinění rozhodnutí alespoň polovičního. Ale teolog Moctheuzoma jest v postavení horším. Ten ani to poloviční jasno nemá. A přec v něm roste tolik otázek bez odpovědi, a zmatek náboženských spekulací se stává zamotanějším.
Teolog Moctheuzoma se odebírá do svého soukromí a zde, pod cedrovým stropem své ložnice, mezi gobelíny s obrazy ptáků a květin, mezi koberci a dravčími kožišinami svého lože znova přemýšlí, o čem se napřemýšlel již tak mnoho.
Tvrdili mu, že bílý muž s černou bradou, který připlul z východu, nemůže býti bohem proto, že znesvěcuje chrámy a ničí boží sochy. Ale je to důkaz? Což je-li v božích úmyslech zrušiti staré obřady a zavésti nové? A je-li to nutnou podmínkou zřízení nového zlatého věku, který Quetzalcoatl přináší? Učení nepraví více, leč že se hlavní bůh na Quetzalcoatla rozhněval a ten že musil opustit zemí. Ale proč, se nepraví. Což není možné, že hlavní bůh poslal Quetzalcoatla v loďce z hadích koží do kouzelné země Tlapallanu jen proto, aby tam staletí a ještě staletí přemýšlel o novém náboženství, které by Aztéky dovedlo blíže k všemohoucímu Bohu a lépe je naučilo chápati jeho tajemné pravdy?
Přemítá-li o tom Moctheuzoma, vidí, že vlastně není podstatného rozdílu mezi náboženstvím jeho a tím, které na mořském břehu hlásají ti dva podivně odění muži. Ano, císař je velmi dobře zpraven o novém učení nejen z jejich kázání, nýbrž také z toho, nač se jeho lidé vyptali občanů z Cozumelu a z Tabasca, co viděli u vojáků a co jim na jejich dotazy tak ochotně vysvětloval muž Aguilar. Vyznávají jediného Boha. Ale o něm Moctheuzoma velmi dobře ví. Také on vzývá „Boha, skrze něhož žijeme“, „všudypřítomného, který zná všechny myšlenky a od něhož pocházejí všechny dary“, také on se modlí k „neviditelnému, jedinému Bohu, který nemá těla a je dokonalá dokonalost a čistota“, „pod jehož křídly nalezneme pokoj a bezpečnou ochranu“, jak to vše praví aztécké modlitby. Ale tato svrchovaná dokonalost jest lidským myslím nepochopitelná, pro lidské prosby nedostižitelná, a právě proto jest potřebí mezi ní a člověkem prostředníků, třinácti hlavních bohů a na dvě stě bohů nižších, na které možno působiti modlitbami a oběťmi, bohů, jež možno viděti, mluviti s nimi a kteří také odpovídají znameními a v proroctvích. Ani bílí mužové se bez nich neobejdou. Či kdo je ta žena s dítětem, již staví na oltáře potupených indiánských božstev, a kdo je ten San Jago a San Pedro, jejichž jména vykřikují v bitvách namístě jména boha války Huitzilopochtliho? Hlásají křest, který smývá prastarý hřích. Nečiní Aztékové totéž, dávajíce dětem jména? Kropí jim rty a prsa vodou a modlí se k Bohu: „Dovol těmto svatým kapkám, aby smyly hřích, který na toto děcko byl uvalen před stvořením světa, aby tak vešlo v nový život.“ A bílí mužové hlásají mír, pokoru, čistotu, dovedouce je patrně stejně tak málo zachovávati jako ve své lidské slabosti císař, v jehož přikázáních jest psáno: „Zachovej mír se všemi a pokorně snášej potupu, Bůh, který všechno vidí, tě pomstí.“ A snad se bílí mužové řídí také zákonem, daným Moctheuzomovi: „Zachovávej manželství, neboť už ten, kdo se příliš pozorně zahleděl na ženu, očima s ní zcizoložil.“ Zpovídají se svým kněžím jako Aztékové, modlí se klečíce jako Aztékové, vzývají kříž jako pobřežní kmeny… A jedí tělo svého Boha. Jako to symbolicky činí Aztékové.
Hle, jeden z hlavních bohů se jmenuje Tezcatlepoca, který se také nazývá „duše světa“, a ten na rozkaz Nejvyššího stvořil zemi. Je zobrazován v podobě překrásného jinocha. Rok před slavností na jeho počest vybírají kněží z řad zajatců mladého muže bez poskvrny, štíhlého těla a půvabné tváře. Ten bude po celý rok bohem Tezcatlepocou. Bude odíván v nádherná roucha, budou mu přinášeny náruče květů, bude vyučován kněžími, jak by hrál svou úlohu co nejdůstojněji. Vyjde-li, stane se tak jen v průvodu císařských pážat, zastaví-li se v ulicích, aby na strunový nástroj zahrál píseň, padnou zástupy na kolena, prokazujíce mu božskou úctu, bude zván k hostinám nejvznešenějších šlechticů a ti s ním budou také jednati jako s božím zástupcem. Tak v radovánkách prožije jedenáct měsíců. Na počátku dvanáctého mu budou dány čtyři krásné dívky se jmény čtyř hlavních bohyň, aby s ním sdílely lože. Ale uběhne také měsíc rozkoše, zvyšované vědomím jeho krátkosti, a s ním také rok blahobytu, nádhery a radovánek. Božímu zástupci budou sňata jeho roucha a rozloučí se s půvabnými družkami. Císařský člun ho odveze přes jezero k chrámu tyčícímu se na břehu několik kilometrů od města, a tam se také velkými průvody pohrnou zástupy lidstva, aby se účastnily slavnosti. Průvod kněží s obětí se bude vinouti po serpentině vzhůru k vrcholku pyramidy k chrámu Tezcatlepocovu. Oběť odhodí s hlavy a s šíje věnce, rozbije svůj strunový nástroj. Nahoře ho bude očekávat šest kněží oděných v černý šat, pomalovaný tajemnými znaky obrazového písma, srozumitelnými jen zasvěcencům. Boží zástupce budepoložen na obětní kámen, velký to jaspisový blok, pět kněží mu podrží okončiny a hlavu, pak přistoupí šestý v šarlatovém rouše a v ruce s nabroušeným kamenným nožem… Ano, také Aztékové pojídají svého boha.
Tak uvažovala mysl Indiánova. Konců však Montezuma domysliti nedovedl. Znal o běloších příliš málo.
Nemohl zejména věděti, jak odporný jim musí být tento způsob ukrutenství. Ne ukrutenství samo, tak přílišný rozdíl mezi náboženským cítěním Španělů a Aztéků nebyl. Jen o způsob ukrutenství šlo. Španělové neměli rádi obřadně rozřezávané hrudníky, krev a vytrhávaná srdce. Oni milovali plameny. Ale náboženských obětí usmažených na suchých ohních hranic španělské inkvizice v téže lidské generaci nebylo ročně mnohem méně než těch, jejichž srdce byla položena k nohám mexických bohů. A podívaná na pálení Saracénů, kacířů, židů a čarodějnic patřila k stejně oblíbeným lidovým zábavám jako v Mexiku rvaní srdcí.
|
Dobyvatel: Information and licence 