List banky na stole a v duši
hořkosti moře, básník sedí
a hledí oknem; barvy, vůně
a zvuků nijak nepojímá,
svět venku něm a v hlavě hlucho,
a hlava těžká, má ji ve dlaních –
až přišel Koníř. Rozzářený
vztahuje s gratulací ruce,
leč básník ukáže jen na list:
– Čti, agenda ti vzroste trochu. –
List prohled: ,Co to? Je to pravda?
Toť kolosální! Jak to přišlo?
No, to je štěstí! Ty jsi stal se
z pohádky Honzou! Nechápu to!
Mluv, neseď tu jak boží muka!‘
A básník, jak by soukal věty,
v nichž každou chvíli nit se trhá,
vypráví neochotně, těžce,
jak Berka přišel s gratulací
a s tímhle divným testamentem.
A Koníř rozsvěcuje světla
víc a víc v očích, v obličeji,
a do paus vět své citoslovce,
poznámky nadšené, smích šťastný
v extasi opilosti metá.
,A co teď? Co si nyní počnem?‘
víc zamudroval, nežli ptal se,
když básník všecko vypověděl.
– Především nikde ani slůvka,
tvé čestné slovo. Správu všeho
ty povedeš; dnes ještě v bance
provedem všechny formality
a mlčet, mlčet – mám své plány –
,A Řekyni se přece zmíníš.‘
– Ne, ani té ne. –
,Pověz, Jene,
mně zdá se, že to štěstí náhlé
ti přehodilo, jak se říká,
kolečka v mozku.‘
– Ani trochu.
Naopak. Berka jenom pohnul
vším, co tam pevně stát se zdálo.
A já chci nyní provést zkoušku,
Václave, strašnou, velkou zkoušku. –
A milý básník, jakby sypal
zde výsledek svých dlouhých úvah,
vykládat začne, co mu právě
prošlehlo hlavou: – Mohu nyní
dát zvážit slávu svou, své jmeno,
v té společnosti, jež mě zvává
k svým večeřím a čajům tady.
Psát budem oba řadu listů,
hned teď, Václave, budu prosit
o podporu, jak byl bych v nouzi
o sumy, řekněm, dva tisíce,
pět, deset, jak je jednotlivě
tak ošacujem, jak je může
dát advokát ten, onen bankéř,
ministr, továrník a všichni,
kdož zvou mě k sobě. –
,Ale, hochu,
toť nápad šílený, toť konec
všech pozvání a vůbec styků!‘
– Nu, uvidíme. Zde je papír,
vem pero, začni: Vzácný pane,
v den pro mě významný a těžký –
dvacátých pátých narozenin, –
jdu s prosbou – k laskavosti Vaši –
Mě stihla právě – těžká rána –
jež může stát se – katastrofou –
když ruka Vaše – nepomůže –
Vás nechci obrat – o čas vzácný –
a nebudu se – rozpisovat –
jen prosím krátce – pomozte mi –
dva tisíce – (ty napiš: deset) –
mi vypomůže – Využívám
té Vaší k sobě – náklonosti –
již tolikrát Jste – osvědčil mi –
a za niž bez konce – jsem vázán –
Kdy dluh svůj splatím – nelze říci –
však splatím jej – a vděčnost stálá –
úrokem bude – Smím-li prosit –
obratem splňte – žádost moji –
neb prodlení je – nebezpečno. –
A podepiš: Jan Krejza, básník. –
,Ty blázníš, blázníš!‘
– Nový papír
a pišme dál. Dej dva tisíce,
já pět teď, Václave, a klusem. –
A píší. Končí. Nový papír
a nové listy. Různé sumy.
A zase znovu. Dvacet psaní
je hotovo. A do obálek.
Adresy na ně.
– Ani slůvka!
Václave, mlčet! Nic a nikde!
I Řekyni ne. Hnutím řasy
nic neprozraď. A já ti povím,
jak půjdem s lučavkou tou dále. –
Peníze: Information and licence 