Mister Harry Novak
usedl si v kupé avionu.
Vzletli. Stroj se vřadil v jízdní dráhu
letě s druhy jak sbor tažných ptáků
nad věžemi, domy, ulicemi,
až se dostal mimo obvod Prahy,
osamotněl, zrychlil let, že hnal se
jako vystřelená raketa ta,
kterou posílají ku měsíci.
Dole plochá země v šíř i dáli,
nezřít, co je vrch a co je údol,
jenom barvy lesů, čtverce polí,
pruhy řek a kanálů těch sterých,
jimiž zavodněna je tu půda.
Čáry kolejnic a pavučiny
sterých drátů ve vzduchu se lesknou
v zlatém slunci. Obláčky a mraky
jako obrovité kopce vaty
stříbrem svítí, plují lehce, volně,
proříznuty strojem avionu,
hned se spojí za ním a jdou dále.
Vsi a města jako mraveniště
s životem svým kmitnou se a mijí
a zas les a pole, řeky, města –
motor hučí, křídla jeho jsou jen
kruhem vířivým, v němž na milion
rozlámaných paprsků se zmítá.
Mister Novak pohřížen je v čtení.
Zkoumá cifry ve svém zápisníku,
připisuje chvílemi k nim nové,
několikrát svým Well! pochválí je –
náhle zadívá se kamsi v dálku,
pohledem, jenž vidí, aniž vnímá.
„Rychle žijem, pravda. Ale k čemu –
proč ty spěchy, shony, chvat, že člověk
sotva dýše – otroky jsme hodin –
smyslem života jsou suché cifry –
smutno v duši – šedivo a smutno –
a přec hrůza sedí nad životem,
nad životem prázdným, bezútěšným,
že to záhy skončí – Herbert Liska,
třicetosm roků – Arnold Vrana
dvacetdevět – tak to chodí stále –
příliš rychle, proto taky kratčej,
nežli bylo kdysi, jak řek doktor –
povlovnější tempo do života –
ano, radíš, ale jak to provést –
štve tě vše – a nejvíc štveš sám sebe –
proto dříve dobíháme k metě.
Nechce se mi umřít – třeba život
ničeho mi nedá už než štvaní. –
Ženy? pro oči jen. – Cizí kraje?
Pro pradědy naše byly cizí –
nám se scvrk svět na maličkou kouli,
na níž známe všecko – každý koutek. –
Hody tabule? – oh protivno je
myslit na ně. – Cigarety vraždí. –
Peníze? jsou cifry – a co s nimi?
Hloupý, prázdný, bezútěšný život –
a přec hrozno, že to konec vezme – –
Děd můj chytal ryby – k smíchu, k smíchu –
do krajiny v dálku – snad to byla
duše porucha – a já ji zdědil,
jenže u mě převrhla se v extrem –
knihy čítal – mám je ještě v skříni –
docela i pitomé ty hračky,
jež se zvaly verši. –
Letadlo se
octlo v mraku avionů jiných –
Vídeň! Stroj se zpomalil a vřadil
v dráhu vykázanou. V plochu střechy
Zentralhausu letadlo se sneslo.
Mister Novak pohled na hodinky:
„Osm minut zpoždění“ – řek přísně.
– Ano, pane – vysvětluje pilot
– dvakrát vlet jsem do vzdušného víru,
nad Pacovem, pak u Štokeravy,
musil rychlost zmírnit jsem –
„Well, dosti.
Za hodinu padesátpět minut
vracíme se. Čekejte mě tady.“
Za sto roků: Information and licence 