Život a smrt
Vnitřek lesa. Černočerná noc. V popředí spí Tulák.
TULÁK (ze sna): Dost, generále! (Probouzí se.) Co, já jsem spal? Kde to jsem? Ta hrozná tma! Já ne – ne – já nevidím – Nevidím vlastní prst před očima – Kuklo! Kuklo! (Vstává.) Co že je taková tma? Nevidím na krok – Kdo to mluví? Kdo je tu? (Křičí.) Kdo je tu? Ne, to je jenom můj hlas. Ale co že nic nevidím? (Hmatá kolem sebe.) Nic... nic... nic... (Křičí.) Je něco? Je vůbec něco? Propast, všude ta strašná propast! Na kterou stranu začnu padat? Kdybych se měl čeho podržet! Není nic! Není nic! Ó bože, já mám strach! – Kam se podělo nebe? Kdyby aspoň nebe zůstalo! Nebo jediná bludička! Jediná lidská sirka! Kdyby – aspoň – nějaký směr zůstal! Kde to jsem? (Kleká.) Já mám strach! Světlo! Kdyby jen světlo bylo!
HLAS (ze tmy): Vždyť je světlo. Světla dost –
TULÁK (leze po zemi): Jediné lidské světélko! Jen jeden paprsek!
JINÝ HLAS: Ten hlad! Ta žízeň!
JINÝ HLAS: Volám tě! Pojď! Hledám tě, volám: Pojď!
TENKÝ HLAS: Píti píti pít –
TULÁK: Proboha jen jiskřičku světla! Co je to? Kde jsem?
HLAS CHROBÁKA (v dáli): Má kulička! Kde je má kulička?
TULÁK: Světlo!
HLAS: Ta žízeň! Ten hlad!
MROUCÍ HLAS: Dorazte mne! Dorazte!
JINÝ HLAS: Buď má!
JINÝ HLAS: Ahou, ahahou! Mám ho!
TULÁK: Světlo! Co je to tady? Aha, kamení.
HLAS: Ta žízeň! Ta žízeň!
JINÝ HLAS: Milost!
TULÁK: Aspoň jiskřičku vykřesat! (Tluče kamenem o kámen.) Jedinou jiskru světla! Poslední jiskřičku!
(Z kamene vytrysknou jiskry. Vnitřek lesa se rozžíhá přízračným jasem.)
TULÁK (vstává): Světlo!
HLASY (prchající): Utečte, světlo! Prchejte!
TULÁK: Aach, ta krása!
HLASY (za scénou blížící se): Světlo! Světlo!
KUKLA: Kdo mne volá?
TULÁK: Chválabohu světlo!
(Rostoucí záře a tichá hudba.)
KUKLA:
Na kolena! Na kolena!
Já – já – já vyvolená
přicházím na svět!
HLASY (blížící se): Pohleďte, světlo!
KUKLA:
V bolesti rození
puká mé vězení.
Nevídané a neslýchané
se skutkem stane.
Já budu!
(Do zářícího středu vletí rej Jepic a tančí.)
TULÁK: Kde jste se vzaly, průsvitné mušky?
PRVNÍ JEPICE (vyletí ze středu ostatních a víří):
Ó – ó – ó!
(Stane.)
Jako paprsek ze tmy
vytryskl zářivý, věčný,
ohromný jepičí život!
Tančete, sestry! Ó – ó – ó!
(Víří.)
CHÓR JEPIC:
Kroužíme život!
Tančíme život!
My jsme sám život!
Živote! Živote!
PRVNÍ JEPICE (stane):
Ze zvonění paprsků jsou spředena naše křídla,
od hvězdy k hvězdě ze světelných nití tkal je
odvěký božský tkadlec. Tančíme vesmírem,
my, duše života, zrozené světlem,
obrazy boha, který –
(Klesá mrtva.)
DRUHÁ JEPICE (vystoupí a víří):
– který v nás vidí sebe.
Ó – ó – ó! Věčný, věčný je život.
TULÁK (motá se k ní): Jak... jakže, tedy je věčný?
DRUHÁ JEPICE:
Žít, kroužit, vířit! Z hloubi vesmíru
nám odpovídá tvůrčí, nesmírné
víření křídel jepicích. Nám dán je
tajemný úkol věčně vířiti,
z křídel nám prší harmonie sfér,
ó jaké poslání a jaká tvůrčí radost
být jepicí! Žít, to je kolotat!
Ó – ó – ó.
(Víří.)
CHÓR JEPIC:
Věčný, věčný je život!
TULÁK (mezi nimi):
Ó jaké poslání a jaká tvůrčí radost –
CHÓR JEPIC:
– kolotat! Sestry, do kola!
DRUHÁ JEPICE (stane):
Rozviňte život! Co jsme jiného
my, z nejjemnějších látek utkané,
než myšlenky a duše stvoření?
Jsme průsvitné! Jsme bez tíhy a zmaru!
Jsme život sám! Jak jiskry z boží výhně
jsme vytryskly a velebíme –
(Padá mrtva.)
TULÁK: Hleďte, je mrtva!
TŘETÍ JEPICE (vystoupí a víří):
Ó – ó – ó!
(Stane.)
Celý svět s námi krouží, děkuje, chválí,
velebí, skáče a kolotá
před tebou, velký, milostný, neskonaly,
jepičí dare života!
Radosti bezoddyšná, ty věčné opojení,
buď žehnán, reji života,
ohnivý tanci, jemuž konce není,
buď s námi...
(Padá mrtva.)
TULÁK (zvedne ruce a točí se): Ó – ó – ó –
CHÓR JEPIC:
Buď požehnán, buď požehnán!
TULÁK: Živote, živote, ty jsi nás uhranul! Vždyť i já, stará zmořená muška, kroužím a křičím, živote...
CHÓR JEPIC:
Buď požehnán, buď požehnán!
TULÁK: Nech nás žít, nás všechny! Hleď, každý chce žít! Každý se tolik brání, a každý bojuje na svou pěst! Vidíš, kdybychom tak jednou to zkusili dohromady! Kdybys ty sám nás vedl proti – proti zániku! Proti smrti!
CHÓR JEPIC:
Buď požehnán! Buď veleben!
(Jepice po jepici padá mrtva.)
TULÁK: Všichni bychom šli za tebou! Všechny mušky a všichni lidé, a myšlenky, a díla, a havěť vodní, a mravenci, a tráva, všechno se spojí s tebou! Ale dřív se musíme spojit my, my všichni, kdo žijeme, do jednoho regimentu; a ty nás povedeš, živote všemohoucí –
CHÓR JEPIC:
Buď život požehnán!
KUKLA (pronikavě vykřikne): Místo! (Roztrhne svůj obal a vyskočí jako Jepice.) Tu jsem!
TULÁK (vrávorá k ní): Ty, kuklo? Ty? Ukaž se! Ty jsi se konečně zrodila?
KUKLA-JEPICE (vyběhne a počne vířit):
Ó – ó – ó!
TULÁK (za ní): Cože, nic většího?
KUKLA-JEPICE (víří):
Ó – ó – ó!
(Stane.)
Já vládu života vyhlašuji. Já
poroučím tvorstvu: žij, neb cářství
života přišlo.
(Víří.)
Ó – ó – ó!
NĚKOLIK POSLEDNÍCH JEPIC:
Věčný, věčný je život!
(Padají mrtvy.)
KUKLA-JEPICE (stane):
Celý svět bobtnal, aby mne zrodil,
a pukal bolestí. Slyšte, ó slyšte,
ohromné poselství nesu; zvěstuji
nesmírné věci; ticho, ticho,
já veliká přináším slova. –
(Padá mrtva.)
TULÁK (kleká k ní): Vstaň, muško! Proč jsi padla? (Zvedá ji.) Mrtva! Je mrtva! Ach líbezné líčko, ach oči jasné a čisťounké! Mrtva! Slyšíš, kuklo? Co jsi chtěla říci? Mluv ještě! (Nese ji v náručí.) Mrtva! Jak je lehýnká, ó bože, jak je krásná! Proč musela umřít? K čemu ten hrozný nesmysl! Muško! (Klade ji na zem.) Mrtva! (Leze po zemi a prohlíží mrtvé jepice, zvedaje jim hlavy.) I ty jsi mrtva, tanečnice? I ty, která jsi zpívala! I ty, mladičká! Ach tyhle rty se už neozvou! Mrtva! Slyšíš, zelená muško? Kdybys jen oči otevřela! Hleď, je tak dobře žít! Probuď se, žij přece! Buď – život – požehnán! (Plazí se na kolenou dopředu.) Buď požehnán! Hu! Kdo na mne sáhl? Jdi pryč! (Záře zhasne, jen ostrý paprsek dopadá na Tuláka.) Kdo je tu? Huhu, pusť, vždyť mne mra-, mrazí! Kdo jsi? (Šermuje rukama do prázdna.) Pryč tu studenou ruku! Já nechci... (Vstane.) Nesahat! Kdo jsi? (Brání se.) Ale tak pusť, co mne škrtíš? Haha, ty jsi, počkej, já tě znám, ty jsi... ty jsi Smrt! Tolikrát jsem tě dnes viděl! Ale já ne – nechci – Pusť, kostroune! Bezoká! Hnusná! Já ještě ne... (Zápasí do prázdna.) Přestaň!
(Zprava se plazí dva Slimáci.)
PRVNÍ SLIMÁK: Štůj. Něčo tu šuští!
DRUHÝ SLIMÁK: Ty vošle, tak čouvni!
TULÁK (zápasí): Tumáš, zubatá! Hahaha, dostalas! (Sražen na kolena.) Nech mne! Nedus tolik! Povol! Já chci jen žít; copak i to je mnoho? (Zvedá se a rozhání se rukama.) Nedám ti život, smrťáku, nedám! Tumáš! (Padá.) Ó, i nohu nastavuješ!
PRVNÍ SLIMÁK: Ty, šlimáku.
DRUHÝ SLIMÁK: Čo?
PRVNÍ SLIMÁK: Von žápaší še šmrtí.
DRUHÝ SLIMÁK: Budem še koukat, jo?
TULÁK (pozvedá se): Nech mne žít! Co ti to udělá? Jen protentokrát! Aspoň do zítřka! Nech... jen... vydechnout! (Zápasí.) Pusť, neškrť! Já nechci umřít! Tak málo jsem užil! (Výkřik.) Aách! (Padne na tvář.)
PRVNÍ SLIMÁK: To je švanda, viď?
DRUHÝ SLIMÁK: Ty, šnečku.
PRVNÍ SLIMÁK: Čo?
DRUHÝ SLIMÁK: Von už sčípnul.
TULÁK (vzchopí se na kolena): Ty i padlého škrtíš, zbabělá? Pusť už, ať povím – všem – Já chci – ještě chvilku – (Vstane a vrávorá.) Nech – žít! Jenom žít! (Křičí.) Ne! Jdi pryč! Mám ještě tolik co říci! (Klesá na kolena.) Vím – teď – jak žít. (Padne naznak.)
PRVNÍ SLIMÁK (leze pomalu vpřed): No, už je po ňom.
DRUHÝ SLIMÁK: Ježuš, ježuš, to je rána. Ach jejej. Takový neštěští! Proč jši náš vopuštil?
PRVNÍ SLIMÁK: Čo tak lamentuješ? To še náš netejká.
DRUHÝ SLIMÁK: Ale to víš, to še jen tak říká, když někdo umře.
PRVNÍ SLIMÁK: Jojo. Tak ležeme.
DRUHÝ SLIMÁK: Jojo. To už tak na švětě chodí.
PRVNÍ SLIMÁK: Jen aby bylo málo šlimáků a hodně kapušty.
DRUHÝ SLIMÁK: Jej šnečku, koukej.
PRVNÍ SLIMÁK: Čo?
DRUHÝ SLIMÁK: Čo tu je mrtvejch jepič.
PRVNÍ SLIMÁK: Kdyby to ašpoň k žrádlu bylo.
DRUHÝ SLIMÁK: Jojo. Tak ležeme, viď?
PRVNÍ SLIMÁK: Jenom když my jšme živi.
DRUHÝ SLIMÁK: To ši myšlím. Povídám, šlimáku...
PRVNÍ SLIMÁK: Čo?
DRUHÝ SLIMÁK: Šladko je žíti.
PRVNÍ SLIMÁK: Ba jo! Ať žije život, víš.
DRUHÝ SLIMÁK: Tak ležeme. (Zacházejí do kulis.)
PRVNÍ SLIMÁK: To byla legrače, viď?
DRUHÝ SLIMÁK: No ba. Jenom – když – my jšme živi. (Zajdou.)
(Pauza. Svítá. Ptáci se probouzejí.)
DŘEVORUBEC (vychází z pozadí se sekerou na rameni. Uvidí za keřem mrtvolu Tulákovu a skloní se k ní): Kdo je to? Strejdo, slyšíte? No, strejčku, probuďte se. Co je vám? (Vstane, sejme čepici a pokřižuje se.) Nebožtík. Chudák stará. (Pauza.) Má to – aspoň – odbyto.
TETKA (jde zleva. Nese novorozené ke křtu): Dobrytro pámbu. Co tam máte, strejčku?
DŘEVORUBEC: Dobrytro, teta. Někdo tady umřel. Tulák je to.
(Pauza.)
TETA: Chudák.
DŘEVORUBEC: A co vy, teta? Ke křtu? Ke křtu?
TETA: To je sestřin kluk. Všvš. Všvš.
DŘEVORUBEC: Jeden se narodí a jeden umře.
TETA: A pořád je lidí dost.
DŘEVORUBEC (lechtá dítě pod bradou): Ks, ks, kluku! Počkej, až vyrosteš!
TETA: A co, strejče, třeba mu bude líp než nám.
DŘEVORUBEC: Ale copak, jen když má člověk pořád co dělat.
ŠKOLAČKA (vyjde zprava s mošnou na zádech): Pochválen Pan...
TETA: Navěky.
DŘEVORUBEC: Navěky. (Školačka zajde.) To je dnes krásně, viďte teta? Člověk to ani neumí povědít.
HLAS ŠKOLAČKY: Pochválen Pan...
HLAS MUŽE (za scénou): Navěky.
TETA: Ba, krásný den se nám dělá.
POUTNÍK (vyjde zleva): Dobrý den.
TETA: Dobrý den.
DŘEVORUBEC: Šťastný dobrý den.
Opona
Ze života hmyzu: Information and licence 